Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2055/08

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. Š. a 2. J. Š., a 3. M. Š., všech zastoupených JUDr. Václavem Bartošem, advokátem v Praze 1, Křížovnické náměstí 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 6. 1998 č. j. -154, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 10. 1999 č. j. -201 a části usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2000 č. j. -252, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou dne 14. 8. 2008 se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 6. 1998 č. j. -154, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 10. 1999 č. j. -201 a zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2000 č. j. -252 v části odůvodnění: "V daném případě však, jak i vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, skutková zjištění se po rozhodnutí dovolacího soudu nijak zásadně nezměnila, a proto i nadále lze vycházet ohledně podmínky ust. § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, tedy o podmínce protiprávního zvýhodnění žalovaných při nabytí nemovitostí jako o otázce vyřešené pro účely tohoto soudního řízení mezi shora uvedenými účastníky sporu."

Stěžovatelé namítají porušení práva na spravedlivý proces ( d). Uvedli, že dovolací soud "zjišťoval skutkový a právní stav na základě neplatných právních předpisů" a nevypořádal se s jejich právní argumentací; ve spisu přitom chyběly stěžovateli předložené důkazy. Stěžovatelé brojí proti závěrům učiněným Nejvyšším soudem, popsali část řízení před obecnými soudy a předkládají svou argumentaci i stran důkazů. Dle stěžovatelů se následně prvostupňový a druhostupňový soud odvolaly na závaznost právního názoru soudu dovolacího, přestože stěžovatelé předložili důkazy, které mění stav věci; nelze již dovozovat vázanost nižších soudů právním názorem dovolacího soudu. Stěžovatelé se obávají, že obecné soudy budou, při novém rozhodování po vydání nálezu

sp. zn.

, znovu vycházet z právního názoru dovolacího soudu. Stěžovatelé mají za to, že ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu by neměla být odmítnuta, neboť přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů a v řízení dochází ke značným průtahům.

Ze stěžovateli předložených listin a z vlastní činnosti Ústavního soudu byly zjištěny tyto skutečnosti.

Ve věci stěžovatelů vydal Obvodní soud pro Prahu 9 dne 19. 7. 1994 pod č. j. -100 rozsudek, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1996 č. j. -139. Na základě dovolání rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 6. 1998 č. j. -154 tak, že prvostupňové i druhostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu. Dne 2. 11. 1998 vydal Ústavní soud usnesení pod

sp. zn.

, kterým odmítl ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu pro nepřípustnost.

Obvodní soud pro Prahu 9 vydal dne 4. 10. 1999 pod č. j. -201 nový rozsudek ve věci. Na základě odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 10. 2000 pod č. j. -252 tak, že prvostupňový rozsudek (ve znění doplňujícího usnesení a dvou opravných usnesení) zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 9 vydal dne 27. 10. 2004 pod č. j. -575 nový rozsudek, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2006 č. j. -688. Nejvyšší soud následně svým rozsudkem ze dne 28. 3. 2007 č. j. -723 částečně zrušil odvolací rozsudek a částečně zamítl dovolání podané protistranou stěžovatelů. Dne 2. 7. 2008 vydal Ústavní soud pod

sp. zn.

nález, kterým zrušil prvostupňový rozsudek, odvolací rozsudek a část rozsudku Nejvyššího soudu.

Ústavní soud, s ohledem na výše uvedené skutečnosti, zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný a podaný opožděně.

Ze zjištěných skutečností o řízeních proběhnuvších ve věci stěžovatelů vyplývá, že o ústavní stížnosti proti samotnému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1998 bylo již Ústavním soudem rozhodnuto pod

sp. zn.

ve smyslu nepřípustnosti pro nevyčerpání procesních prostředků, neboť řízení u obecných soudů stále probíhalo (věc se vrátila prvostupňovému soudu).

Ústavní soud tedy vycházel z toho, že stěžovatelé brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1998 ve spojení s jimi napadenými následujícími rozhodnutími obecných soudů, a sice rozsudkem prvostupňového soudu ze dne 4. 10. 1999 a usnesením odvolacího soudu ze dne 5. 10. 2000.

Ústavní soud musí konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť z výše uvedeného je zřejmé, že napadené odvolací rozhodnutí ze dne 5. 10. 2000 nebylo konečným rozhodnutím ve věci a nedošlo tak k vyčerpání všech procesních prostředků ochrany ve smyslu . Naopak následně proběhla před obecnými soudy řízení a byla vydána nová tři rozhodnutí ve věci; věc byla rovněž předmětem řízení u Ústavního soudu pod

sp. zn.

a nyní probíhá znovu řízení před obecnými soudy.

Současně je třeba uvést, že ústavní stížnost je i podána opožděně, neboť napadené usnesení Městského soudu v Praze č. j. -252 bylo vydáno dne 5. 10. 2000; opožděnost ústavní stížnosti je zde zjevná.

Nadto je třeba doplnit, že stěžovatelé ústavní stížností nebrojili proti výroku odvolacího rozhodnutí ze dne 5. 10. 2000, ale pouze proti jednomu odstavci v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Stěžovatelé s výrokem rozhodnutí (tj. s rozhodnutím ve věci) souhlasili.

Závěry o nepřípustnosti a opožděnosti dopadají také na napadené prvostupňové rozhodnutí ze dne 4. 10. 1999 a napadený předchozí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1998.

Ústavní soud neshledal ani splnění podmínek dle pro výjimečné připuštění ústavní stížnosti; stěžovatelé sami důvody nesplnění těchto podmínek naznačili ve své ústavní stížnosti (část V. v podání ze dne 13. 8. 2008).

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle a e) .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2008

Jiří Mucha

soudce Ústavního soudu