Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
59831.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 1185/08
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. F., zastoupeného JUDr. Irenou Smítkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Střelecká 26, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2008, č. j. 1 Afs 103/2007 -35, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2007, č. j. 15 Ca 126/2007 -16, a rozhodnutí Finančního úřadu v Libochovicích, ze dne 7. 4. 2003, č. j. 12257/03/197970/2862 , a ze dne 13. 5. 2003, č. j. 14588/03/197970/2862, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 4 , čl. 11 odst. 4 , 5, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny ") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správního orgánu a soudů, vydaná v daňovém, resp. exekučním řízení a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Ca 126/2007 se podává následující.
Rozhodnutím Finančního úřadu v Libochovicích ze dne 13. 5. 2003, č. j. 14588/03/197970/2862, nebylo vyhověno námitce stěžovatele podané proti exekučnímu příkazu tohoto úřadu ze dne 7. 4. 2003, č. j. 12257/03/197970/2862, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí stěžovatele.
Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem zamítl s tím, že vytýkané procesní nedostatky při doručování výzvy k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě, jakož i při soupisu movitých věcí v rámci vlastní daňové exekuce neshledal. S odkazem na ustálenou soudní judikaturu odmítl námitku nicotnosti exekučního příkazu, stejně jako jemu předcházejícího platebního výměru na daň z příjmu fyzických osob a (podkladového) vykonatelného výkazu nedoplatků.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2008, č. j. 1 Afs 103/2007 -35, kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou odmítl. S důrazem na rozsah, v jakém lze rozhodnutí o námitce dle § 52 daňového řádu proti exekučnímu příkazu podrobit soudnímu přezkoumání, odmítl námitku, že nebyly provedeny navržené důkazy (krajským soudem), neboť směřovaly ke zpochybnění zákonnosti podkladových rozhodnutí (platebního výměru a vykonatelného výkazu nedoplatků) v situaci, kdy jejich přezkum již není možný. V této souvislosti pak kasační soud přisvědčil právnímu závěru krajského soudu, který žalobu směřující v této části proti označeným podkladovým rozhodnutím (exekučním titulům) označil za nepřípustnou pro opožděnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že navrženými důkazy zamýšlel v řízení před krajským soudem prokázat, že základ pro výpočet vymáhané daně byl stanoven "podvodnou majetkovou a účetní manipulací, kterou ... inicioval a spoluorganizoval ředitel žalovaného správce daně" a že žalovaný užil pro vyměření daně "účetní doklady zfalšované podle návodu jeho ředitele", stejně jako zde mínil předložit důkaz o skutečnosti, že v rozhodném období neměl žádné zdanitelné příjmy. S odkazem na znění § 75 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. pak dovozuje, že bylo povinností soudu na tomto základě zákonnost podkladových rozhodnutí přezkoumat. Rovněž uvádí, že byl přesvědčen o tom, že žalovaný správní orgán výkon rozhodnutí "již odložil", neboť byl "ve věci vymáhání" po dobu delší jak tři roky nečinný; v soudním řízení však tato "vada" prý zůstala opomenuta.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústav y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ].
Ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Podstatné je, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie tak i kritiky postupu v řízení zásadně identifikuje s jinou ústavní stížností téhož stěžovatele, o níž Ústavní soud rozhodl tak, že ji usnesením ze dne 16. 7. 2007,
sp. zn. I. ÚS 983/07
jako zjevně neopodstatněnou odmítl. K otázce rozsahu přezkumu rozhodnutí o námitce proti exekučnímu příkazu a zejména předcházejících podkladových rozhodnutí zde Ústavní soud uzavřel, že "neshledává nic protiústavního na právním závěru správních soudů, včetně Nejvyššího správního soudu, podle něhož v soudním přezkumu rozhodnutí o námitce proti exekučnímu příkazu nelze účinně brojit proti samotnému daňovému nedoplatku, stanovenému samostatným správním rozhodnutím, a nelze tedy opakovat přezkum o důvodnosti samotného exekučního titulu".
Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit, a v nyní posuzované věci rozhodnout jinak. Lze pouze zdůraznit, že jde o závěry samozřejmé, reflektující - v obecné rovině - logickou a nevyhnutelnou oddělenost nalézacího řízení a řízení exekučního.
Již jen pro úplnost se tedy uvádí, že - již proto - bylo v řízení před správními soudy vyloučeno aplikovat ustanovení § 75 odst. 2 , věty druhé, s. ř. s. s. ř. s. , na které stěžovatel ve stížnosti odkazuje.
Za "vadu řízení", jež by mohla vést ke kasaci napadených rozhodnutí, pak nelze samozřejmě považovat ani okolnost, že správní orgán (poté, co stěžovatele vyzval k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě dle § 73 odst. 1 daňového řádu) zůstal při výkonu rozhodnutí po delší dobu nečinný.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Z výše řečené plyne, že o takový případ se jedná i v nyní posuzované věci.
Vzhledem k řečenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle zmíněného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2008
Jiří Mucha
předseda senátu