Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2949/07

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti F. R., právně zastoupeného Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem U soudu 363/10, Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2007 sp. zn. a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002 sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv.

Napadeným usnesením vrchního soudu bylo podle § 253 odst. 1 trestního řádu zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2001 sp. zn. jako podané osobou neoprávněnou. V odůvodnění usnesení vrchní soud konstatoval, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2001 sp. zn. odsouzen pro trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 a podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků. K odvolání obžalovaného byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. prvoinstanční rozsudek zrušen a obžalovaný byl podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově uznán vinným pro trestné činy podvodu zčásti podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2002, zčásti podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2002, trest uložený prvoinstančním soudem byl snížen na sedm let odnětí svobody. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. V rámci jiného trestního řízení, vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , byl stěžovatel odsouzen pro další trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona. Pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2004 sp. zn. byl stěžovateli uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na dobu deseti let, peněžitý trest ve výši pěti milionů Kč a byl mj. zrušen výrok o trestu, vyslovený rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. , napadeným nynější ústavní stížností.

Ústavní stížnost podaná proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Vrchního soudu v Praze byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004

sp. zn.

jako zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel podal proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2001 další odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností zamítl s odůvodněním, že bylo podáno osobou neoprávněnou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že jeho odvolání nemohlo být z formálních důvodů zamítnuto, protože v nalézacím řízení měl zvolené dva obhájce, přičemž rozsudek soudu I. stupně byl doručován pouze jednomu z nich, proto rozsudek nemohl nabýt právní moci a rozhodnutí vrchního soudu o odvolání tak bylo předčasné. Současně stěžovatel namítá nedostatek místní příslušnosti krajského soudu a chybu v doručování rozsudku, který byl doručován F. R. nar. XX. XX. XXXX, ačkoli měl být doručen F. R. nar. XX. X. XXXX.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, kdy již nelze k ochraně práva využít jiné prostředky.

Ústavní soud proto, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), včetně podmínek podle ustanovení , jímž je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní stížnost není přípustná.

Podle platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (na rozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele (na rozdíl od podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, který jím podle a ustálené judikatury Ústavního soudu není).

V projednávané věci je dovolání přípustné dle § 265a odst. 2 písm. h) ve spojení s § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, o čemž byl stěžovatel odvolacím soudem řádně poučen v napadeném usnesení. Z podané ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel dovolání podal.

Jestliže stěžovatel nevyužil možnosti podat proti usnesení vrchního soudu dovolání, nevyčerpal všechny procesní prostředky které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a ústavní stížnost je proto nepřípustná (75 odst. 1 ). Avšak i v případě, že by stěžovatel dovolání podal souběžně s ústavní stížností, dle stávající judikatury Ústavního soudu by se jednalo o ústavní stížnost předčasnou, která by musela být rovněž odmítnuta jako nepřípustná.

Nad rámec důvodů pro odmítnutí ústavní stížnosti konstatuje Ústavní soud, že stěžovatel měl v trestním řízení vedeném proti jeho osobě k dispozici všechny řádné i mimořádné opravné prostředky, které využil, a jeho věc byla náležitě projednána jak v odvolacím řízení, tak v řízení před soudem dovolacím, jakož i v řízení před Ústavním soudem. Žádný z těchto soudů neshledal porušení procesních ani ústavně zaručených práv stěžovatele.

Ústavní soud, aniž by se mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel vzhledem k výše uvedenému ústavní stížnost odmítnout podle . O návrhu na odklad vykonatelnosti (či vydání předběžného opatření) napadeného usnesení Ústavní soud nerozhodl kladně, neboť za dané situace k němu neshledal žádný relevantní důvod.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2008

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj