Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2733/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti občanského sdružení Občané za ochranu kvality bydlení v Brně - Bosonohách, se sídlem Hoštická 95, Brno - Bosonohy, IČ: 26660407, zastoupeného Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem Dvořákova 13, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2007 č.j. -46, spojené s návrhem na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, tvrdíce, že jím bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v d (dále jen " "), jakož i právo domáhat se přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy ve smyslu y, dále jeho právo na zákonného soudce dle y a rovněž , a y. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:

Stěžovatel se v řízení před správními soudy domáhal přezkoumání stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 24. 2. 2005 č.j. 1381/OPVI/05, vydaného dle , o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí, a to záměru "Rozšíření dálnice D1 v úseku Kývalka - Holubice na šestipruhové uspořádaní". Ve věci rozhodoval nejprve Městský soud v Praze, jenž stěžovatelem podanou správní žalobu usnesením ze dne 31. 10. 2005 č.j. -27 odmítl z důvodu, že napadené stanovisko nepředstavuje správní rozhodnutí, přezkoumatelné ve správním soudnictví. Z hlediska své podstaty se totiž jedná o úkon předběžné povahy ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a jeho zákonnost bude tedy možno přezkoumat teprve v řízení o žalobě podané proti správnímu rozhodnutí.

Stěžovatel poté neuspěl ani u Nejvyššího správního soudu, když byla jeho kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2007 č.j. -46, zamítnuta. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud odkázal na právní závěr vyslovený ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 14. 6. 2006 č.j. -136, podle něhož stanovisko vydané podle § 10 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí představuje pouze odborný podklad pro vydání následných rozhodnutí, která přezkoumatelná v rámci správního soudnictví jsou, ovšem za předpokladu, že jimi dojde k reálnému zásahu do právní sféry stěžovatele. Z důvodu, že stanovisko samo o sobě nemůže představovat takovýto zásah, je ze soudního přezkumu vyloučeno.

V otázce, zda lze na daný případ aplikovat Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí vyhlášené pod č. m. s. (dále jen "Aarhuské úmluvy"), a a Směrnice Rady č. 85/337/EHS, ve znění Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/35/ES ze dne 26. 5. 2003 (dále jen "Směrnice"), z nichž stěžovatel dovozoval oprávněnost přezkumu stanoviska ve správním soudnictví, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nikoliv. Článek 9 Aarhuské úmluvy není přímo aplikovatelný ve vztahu k jednotlivci, pouze zavazuje smluvní strany, aby v rámci své národní legislativy "zajistily přístup ke správním a soudním řízením proti těm aktům, které jsou v rozporu s vnitrostátním právem týkajícím se životního prostředí". Stejně tak a Směrnice, jenž doslovně odpovídá znění a 4 Aarhuské úmluvy a navíc obsahuje dovětek, podle něhož "členské státy stanoví, v jaké fázi mohou být rozhodnutí, akty nebo nečinnosti napadeny". Z výše uvedeného tedy nevyplývá, že by bylo nutné připustit samostatný přezkum jakýchkoliv rozhodnutí, aktů a nečinností vztahujících se k záměru, jak tvrdil stěžovatel. Naopak je zcela v souladu s mezinárodními závazky, jakož i s právem Evropského společenství, právní úprava, jenž umožňuje přezkoumání rozhodnutí, aktů a nečinností až v pozdější fázi, v rámci přezkumu konečného rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na položení předběžné otázky soudnímu dvoru podle čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství (dále jen "SES"), a to s ohledem na jasný a pochybnosti nevzbuzující výklad čl. 10a Směrnice a čl. 9 Aarhuské úmluvy, na nějž dopadá doktrína acte clair.

Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud. V projednávané ústavní stížnosti polemizoval s právním názorem Nejvyššího správního soudu, že stanovisko EIA lze posuzovat pouze v rámci přezkumu "konečného povolení" podle ust. . Takový výklad podle jeho názoru znemožňuje účinný a včasný soudní přezkum, který zakotvuje Aarhuské úmluvy a a Směrnice. Požadavku včasnosti odporují při přezkumu v pozdější fázi např. podmínky pro přiznání odkladného účinku žaloby. Ty jsou přísné a "fakticky nesplnitelné", v důsledku čehož dochází k situacím, kdy v době rozhodování o správní žalobě je povolený záměr již několik let nevratně realizován. Rovněž dochází k nepřípustnému omezení žalobní legitimace některých osob, neboť okruh účastníků je v navazujících povolovací řízeních užší než v procesu posuzování vlivů na životní prostředí, a není tak zajištěno, aby každá osoba z řad dotčené veřejnosti splňující kritéria Aarhuské úmluvy se mohla domoci přezkumu. Nadto úřady, před nimiž jsou následná řízení vedena, "nejsou kompetentní posuzovat otázky životního prostředí a bez dalšího se odvolávají na konečné stanovisko EIA". S ohledem na výše uvedené skutečnosti se proto stěžovatel domníval, že pouze bezprostřední a přímý soudní přezkum stanoviska EIA je přezkumem včasným a efektivním, jaký požaduje a Směrnice.

Porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu y a též práva na zákonného soudce ve smyslu y spatřoval pak stěžovatel v tom, že Nejvyšší správní soud odmítl položit předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru (dále jen " "). Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v předmětné věci vznikla otázka výkladu aktů přijatých orgány Evropského společenství ve smyslu SES a bylo povinností Nejvyššího správního soudu obrátit se na s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce. O tzv. acte clair se dle jeho názoru jednat nemůže, protože jsou tu dva možné výklady a Směrnice, jeden, který zastává on, a druhý výklad Nejvyššího správního soudu, s nímž se však stěžovatel neztotožňuje z důvodu, že nezohledňuje požadavek včasnosti přezkumu stanoviska EIA. Závěrem proto navrhoval, aby předběžnou otázku týkající se výše uvedených sporných aspektů předložil Ústavní soud.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Podstatou stěžovatelovy stížnostní argumentace je polemika se závěry Nejvyššího správního soudu ohledně samostatné přezkoumatelnosti stanoviska EIA ve správním soudnictví. Jde tedy o polemiku v rovině výkladu jednoduchého práva (zde oblast správního práva). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je však výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Ústavní soud, respektujíce v tomto ohledu zejména postavení Nejvyššího správního soudu, není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy je oprávněn, v souladu se zásadou zdrženlivosti a principem sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva učiněná v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté y, a tudíž by jí bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95,

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). Nic takového ovšem v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Argumenty, které stěžovatel vznesl, jsou v podstatě shodné s těmi, které uplatňoval v řízení o kasační stížnosti a kterými se již Nejvyšší správní soud zabýval, přičemž své závěry ve svém rozhodnutí logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil. Rovněž právní názory, které uplatnil, nevybočují ze standardů soudní praxe a nelze je považovat ani za nepředvídatelné ani svévolné. Zcela korespondují závěrům a úvahám, které v posuzované právní otázce vyslovil Ústavní soud již ve svém usnesení ze dne 22. 11. 2006

sp. zn.

a ze dne 30. 6. 2008

sp. zn.

, zejména však v usnesení ze dne 24. 7. 2008

sp. zn.

, kde rozhodoval v co do skutkově i co do argumentace totožné věci (v roli navrhovatele zde vystupovala předsedkyně stěžovatele). Jelikož i v nyní zkoumané věci nenalezl Ústavní soud důvod pro odchýlení se od své konstantní judikatury, odkazuje proto v podrobnostech na odůvodnění těchto rozhodnutí (veřejně dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že stanovisko EIA vydané Ministerstvem životního prostředí představuje toliko odborné posouzení, které má rozhodovacímu orgánu sloužit jako jeden z podkladů pro další povolovací řízení a má spíše povahu doporučení (srov. usnesení , U 37/24 SbNU 535, nález

, N 26/21 SbNu 225). Je-li "primárním smyslem správního soudnictví ochrana subjektivně veřejných práv", nemůže být stanovisko již s ohledem na svoji povahu předmětem samostatného soudního přezkumu, neboť samo o sobě není způsobilé zasáhnout do právní sféry fyzických a právnických osob. Možnost meritorního přezkumu stanoviska je i přesto stěžovateli zachována, ale teprve v rámci přezkumu správního rozhodnutí, jehož podkladem bude právě toto stanovisko. Tento postup, nastíněný Nejvyšším správním soudem, nelze mít, oproti očekávání stěžovatele, za rozporný s právem na spravedlivý proces.

Ústavní soud se rovněž ztotožňuje s přiléhavou a vyčerpávající právní argumentací Nejvyššího správního soudu v otázce souladnosti právní úpravy obsažené v s Aarhuské úmluvy a a Směrnice. Aniž by se tedy k této otázce duplicitně vyjadřoval, dovoluje si pouze odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Pokud jde o námitky týkající se porušení práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce v souvislosti s nepoložením předběžné otázky , nebyla shledána opodstatněnou. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 11. 3. 2008

sp. zn.

, zaujal názor, že okolnost "zda musí být předběžná otázka položena, je věcí evropského práva a nikoliv otázka ústavnosti". Na druhé straně je třeba připustit, že za určitých okolností může nepoložení předběžné otázky v rozporu s komunitárním právem zapříčinit i porušení ústavně garantovaných práv. Musí se však jednat o zásadní a kvalifikované pochybení při rozhodování o položení předběžné otázky, spočívající "ve svévolném či na první pohled zcela nesprávném nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru, například za situace, kdy měl soud sám o interpretaci komunitárního práva pochyby a předběžnou otázku přesto nepoložil..." (viz usnesení ze dne 30.6.2008

sp. zn.

). Výše popsané pochybení však Ústavní soud neshledal. Pouhé tvrzení účastníka řízení, že vyvstala potřeba položení otázky z důvodu, že zde existují dva výklady čl. 10a Směrnice, přičemž jeden z nich je výkladem účastníka, samo o sobě nezakládá povinnost soudu ve smyslu čl. 234 odst. 3 SES, pokud soud současně nedospěje k tomu, že mu tato povinnost skutečně vyvstala. V souzeném případě Nejvyšší správní soud dostatečně odůvodnil, proč tomu tak není. Ústavní soud, neshledávaje ani věcné důvody, pro které by měl oponovat jeho závěrům o neopodstatněnosti takového postupu, návrhu na položení předběžné otázky podle ustanovení SES nevyhověl.

Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu tedy než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu