Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1051/08

Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2008 v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele A. N., zastoupeného JUDr. Editou Pařízkovou, advokátkou se sídlem Náměstí 16, Měřín, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008 č. j. -169, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2004 č. j. -104 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2002 č. j. -74, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 24. 4. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), později doplněný přípisem ze dne 18. 8. 2008, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě vyjádřil nesouhlas s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008 č. j. -169, jímž bylo zastaveno dovolací řízení. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že k zastavení dovolacího řízení došlo v důsledku vážného pochybení ustanoveného advokáta JUDr. Romana Heyduka, který nikterak nereagoval na výzvu soudu prvního stupně k doplnění dovolání. Dle přesvědčení stěžovatele byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008 č. j. -169, jakož i rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 6. 5. 2004 č. j. -104 a rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 10. 2002 č. j. -74, zkrácen ve svých právech, neboť uvedená rozhodnutí spočívala na nesprávném právním posouzení věci a trpěla i jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Tím bylo současně porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že nepřehlédl, že ústavní stížnost ani po jejím doplnění přípisem ze dne 18. 8. 2008 neobsahovala výslovnou specifikaci opatření, která má Ústavní soud k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele přijmout, tzn. stěžovatel výslovně neuvedl, že se domáhá zrušení napadených rozhodnutí. Nicméně vzhledem k tomu, že takový požadavek lze z podání stěžovatele nepřímo dovodit, a maje na zřeteli zásadu procesní ekonomie, již Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění této vady, neboť by se s ohledem na níže uvedené jednalo o úkon ryze formální, který by na celkovém výsledku řízení nemohl nic změnit.

Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008 č. j. -169 byla ústavní stížnost podána včas, byla přípustná a s výjimkou výše uvedenou splňovala i veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené , bylo proto možno přistoupit k věcnému přezkumu tohoto rozhodnutí. Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění předmětného usnesení, Nejvyšší soud zastavil řízení o dovolání proti rozsudku krajského soudu ze dne 4. 10. 2002 č. j. -74 pro nesplnění podmínky vyplývající z ustanovení , tzn. dovolacímu soudu nebyl předložen návrh na zahájení řízení, který by byl sepsán advokátem nebo jinou osobou uvedenou v citovaném ustanovení. Právní zástupce stěžovatele, který mu byl ustanoven, byl krajským soudem vyzván, aby ve lhůtě patnácti dnů doplnil dovolání o náležitosti uvedené v , nicméně ten na tuto výzvu nikterak nereagoval.

Nutno podotknout, že sám stěžovatel v souvislosti s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008 č. j. -169 neuvedl nic, co by zpochybňovalo jeho správnost, poukázal toliko na skutečnost, že k zastavení řízení došlo v důsledku pochybení jeho právního zástupce. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že zásad spravedlivého procesu se nemůže dovolávat ten účastník řízení před obecnými soudy, který, ačkoliv byl řádně poučen o svých procesních právech, včasné uplatnění těchto práv zanedbal. To platí i v případech, kdy nedostatek procesní aktivity či obezřetnosti spočívá na straně advokáta, jehož si účastník řízení před obecnými soudy zvolil (příp. jež mu byl ustanoven) a který za řádný výkon převzatého zastoupení podle zákona a pravidel svého povolání odpovídá (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997,

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, str. 221 a násl.). Nečinnost právního zástupce tedy nemůže být sama o sobě důvodem pro konstatování protiústavnosti napadeného rozhodnutí. Jelikož Ústavní soud žádnou další vadu u napadeného usnesení neshledal, nezbylo mu, než ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008 č. j. -169, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle . Výše uvedené ovšem neznamená, že by stěžovatel nebyl oprávněn domáhat se vůči svému právnímu zástupci kompenzace újmy, která mu v důsledku jeho případného pochybení vznikla.

Co se týče rozsudku vrchního soudu ze dne 6. 5. 2004 č. j. -104 a rozsudku krajského soudu ze dne 4. 10. 2002 č. j. -74, vůči těmto rozhodnutím byla ústavní stížnost podána opožděně. Dle lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Dle dále platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

V projednávané věci bylo proti rozsudku vrchního soudu ze dne 6. 5. 2004 č. j. -104 dovolání přípustné toliko dle ustanovení , stěžovatel tedy nebyl povinen tento mimořádný opravný prostředek využít a mohl rozsudek vrchního soudu ze dne 6. 5. 2004 č. j. -104 a rozsudek krajského soudu ze dne 4. 10. 2002 č. j. -74 napadnout přímo cestou ústavní stížnosti. Stěžovatel tak skutečně učinil a společně s dovoláním podal i ústavní stížnost, která však byla usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2005

sp. zn.

pro neodstranění vad podání odmítnuta. I přesto by stěžovateli v případě, že by uplatněný mimořádný opravný prostředek (dovolání) řádně vyčerpal, zůstala v souladu s ustanovením zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i ve vztahu k rozsudkům vrchního a krajského soudu. Jelikož však bylo dovolací řízení zastaveno pro nedostatek podmínky řízení, nejednalo se o případ popsaný v , tzn. o případ, kdy orgán rozhodující o mimořádném opravném prostředku tento odmítne jako nepřípustný z důvodu, závisejícím na jeho uvážení. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti vůči rozsudku vrchního soudu ze dne 6. 5. 2004 č. j. -104 a rozsudku krajského soudu ze dne 4. 10. 2002 č. j. -74 tak počala běžet ode dne doručení rozsudku vrchního soudu ze dne 6. 5. 2004 č. j. -104. Předal-li stěžovatel svou ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 23. 4. 2008, učinil tak zjevně opožděně. Ústavnímu soudu proto nezbylo než v části, v níž ústavní stížnost směřovala proti citovaným rozsudkům krajského a vrchního soudu tuto odmítnout podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu