Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
59507.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 3092/07
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Muchy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně 1, Masarykovo nám. 193/20, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2007 sp. zn. 7 Tdo 1163/2007 , usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. května 2007 sp. zn. 10 To 79/2007 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 26. února 2007 sp. zn. 4 T 728/2007 , za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody garantovaná v čl. 8 odst. 1 , 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
Zásadní námitkou stěžovatele je nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a z těchto důkazů vyvozenými skutkovými zjištěními a na ně navazujícími právními závěry. Stěžovatel tvrdí, že nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným, rozebírá výpovědi spoluobžalovaných a svědků a nabízí vlastní hodnocení těchto důkazů, jakož i dalších důkazů ve věci provedených. Dále namítá, že soud prvního stupně nebyl oprávněn sám hodnotit graficky shodné vyplnění daňových přiznání připojených k žádostem o úvěr s tím, že mělo být vyhověno jeho důkaznímu návrhu na vypracování znaleckého posudku z odvětví písmoznalectví. Porušení zásady presumpce neviny spatřuje stěžovatel v tom, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku zmiňuje skutečnost, že proti němu probíhá další trestní stíhání pro podobné jednání.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena.
II.
K prověření námitek stěžovatele si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Semilech sp. zn. 4 T 728/2007 , ze kterého zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 26. února 2007 sp. zn. 4 T 728/2007 byl stěžovatel uznán vinným pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 250b odst. 1 trestního zákona, které se ve třech případech dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině. Odsouzen byl k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. května 2007 sp. zn. 10 To 79/2007 podle § 256 trestního řádu zamítnuto.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. října 2007 sp. zn. 7 Tdo 1163/2007 podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání odmítl.
III.
Jak je shora konstatováno, stěžovatel brojí téměř výlučně proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, podstata odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v polemice s hodnocením důkazů a v nesouhlasu se skutkovými i právními závěry těchto soudů.
Ústavní soud proto zdůrazňuje, že pokud jde o hodnocení důkazů, je i v tomto případě nucen potvrdit stanovisko opakovaně vyjádřené v ustálené judikatuře, podle kterého funkčně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy České republik y, dále jen "Ústava") není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústav y jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústav y, což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústav y, čl. 36 odst. 1 Listin y).
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [čl. 83 a 87 odst. 1 písm. d) Ústav y]. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 84/94
, N 34/3 SbNU 257,
sp. zn. III. ÚS 166/95
, N 79/04 SbNU 255). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
IV.
Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a řízení jako celek nebylo spravedlivé.
V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel v celém rozsahu již v odvolání a v podstatě i v dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích.
Ústavní soud zdůrazňuje ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že stěžovatelova skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Jak shora uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu zaujmutí odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládajícími vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 272/01
, N 93/34 SbNU 9,
sp. zn. II. ÚS 182/02
, N 130/31 SbNU 165).Takové vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo.
Okresní soud v Semilech v odůvodnění odsuzujícího rozsudku podrobně rozvedl důkazy ve věci provedené a přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění týkajícímu se výroku o vině stěžovatele, který využil svého práva a v přípravném řízení i při hlavním líčení nevypovídal. Pozornost věnoval soud prvního stupně i právní kvalifikaci jednání stěžovatele.
Stěžovatel, shodně jako v ústavní stížnosti, v odvolání uplatnil námitky vztahující se k hodnocení důkazů a skutkovému stavu věci, k posouzení zfalšovaných daňových přiznání a nevyhovění návrhu na doplnění dokazování. Krajský soud v Hradci Králové se všemi námitkami vztahujícími se k důkaznímu řízení zabýval a i když se ztotožnil se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem, sám rozvedl a zhodnotil zásadní důkazy usvědčující stěžovatele a zdůraznil, že pro trestní odpovědnost stěžovatele je rozhodující "předání celkem tří falešných daňových přiznání příslušnému peněžnímu ústav u za účelem poskytnutí úvěru, neboť především tato unifikovaně vypracovaná nepravdivá přiznání tvoří ony nepravdivé údaje požadované ustanovením § 250b odst. 1 tr. zák.", což mu bylo prokázáno. Vypořádal se rovněž s tvrzením stěžovatele, že dokazování mělo být doplněno znaleckým posudkem z odvětví písmoznalectví, a to konstatováním, že je nepodstatné, kdo v dané věci nepravdivá daňová přiznání vyhotovil, rozhodující je, kdo tyto fingované podklady peněžnímu ústav u předložil. Nedůvodnou shledal i námitku týkající se hodnocení těchto daňových přiznání samotným soudem prvního stupně a tento závěr odůvodnil.
Rovněž Nejvyšší soud se v řízení o dovolání zabýval opakovanými námitkami stěžovatele. Podrobně odůvodnil závěr, že námitky uplatněné v dovolání ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nejsou námitkami právními, nýbrž námitkami, kterými stěžovatel pouze zpochybňuje skutkový stav a že stěžovatelem formulované argumenty proti uloženému trestu nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
Ústavní soud konstatuje, že s námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se zákonným způsobem již vypořádaly soudy odvolací a dovolací a své závěry v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 trestního řádu odůvodnily. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se těmito námitkami znovu zabývat a na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů odkazuje. Pouze pro úplnost ve vztahu k nevyhovění důkaznímu návrhu stěžovatele uvádí, že tento návrh byl uplatněn u hlavního líčení, soud prvního stupně návrh na doplnění dokazování zamítl a v odůvodnění rozsudku nadbytečnost vypracování znaleckého posudku řádně odůvodnil, kteréžto odůvodnění dále rozvedl i soud odvolací. Nelze tedy v posuzované věci dospět k závěru, že důkazní návrh stěžovatele byl - bez řádného odůvodnění - opomenut.
V.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti a vyvození skutkových zjištění z provedených důkazů věnovaly soudy dostatečnou pozornost. Odůvodnění napadených soudních rozhodnutí jsou v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu.
Věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení základních zásad trestního řízení. Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí a poslání neshledal důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy v tomto řízení dospěly. Nezjistil žádné vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který byl zjednán pravomocnými rozhodnutími obecných soudů. Ústavní soud uzavírá, že trestní stíhání stěžovatele bylo vedeno z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, jeho trestní věc byla veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který také rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění proti němu vznesenému. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Nebylo zjištěno ani porušení dalších ústavně zaručených práv namítané stěžovatelem, ani zásah do jiných práv či svobod garantovaných Ústavo u a Listino u.
Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu