Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1871/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti JUDr. J. H., zastoupeným JUDr. Ivanem Muchou, advokátem se sídlem Liberec, Valdštejnská 356, směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2006 ve věci sp. zn. a proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2007 ve věci sp. zn. 1 Skno 2/2007, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel brojí proti rubrikovaným rozhodnutími, jimiž měla být porušena jeho základní práva zakotvená v a d (dále jen " ").

Napadeným rozhodnutím kárného senátu vrchního soudu byl stěžovatel uznám vinným kárným proviněním dle a dle téhož zákona mu bylo uloženo kárné opatření ve formě snížení platu o 25 % na dobu jednoho roku. Kárný senát Nejvyššího soudu v řízení o odvolání shledal rozpor výroku o vině napadeného rozhodnutí s Nejvyšším soudem formulovanými zásadami pro posuzovaní kárné odpovědnosti soudce za zaviněné průtahy v řízení, proto napadené rozhodnutí zrušil. Znovu rozhodl tak, že shledal stěžovatele vinným a uložil mu stejný trest jako Vrchní soud v Praze.

Porušení svých základních práv, v prvé řadě y, spatřuje stěžovatel především v tom, že v kárném řízení bylo rozhodnuto o jiném skutku, než který mu byl vytýkán v návrhu, čímž mělo dojít k porušení práva na obhajobu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky.

S většinou stěžovatelových námitek se Ústavní soud vyrovnal již v obsahově obdobném podání stěžovatele, o němž bylo rozhodnuto usnesením ze dne 1. 10. 2007 ve věci

sp. zn.

a na jehož odůvodnění Ústavní soud na tomto místě taktéž odkazuje.

Pokud se jedná o námitku jdoucí nad rámec výše uvedeného podání, týkající se totožnosti skutku, uvádí Ústavní soud následující.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva garantovaná a y. Podání stěžovatele však Ústavní soud posuzoval pouze z hlediska tvrzeného porušení y. Předmětem úpravy ustanovení y je totiž lidská svoboda (ve smyslu habeas corpus); dovolávání se tohoto ustanovení v souvislosti s kárným řízením, v němž osobní svoboda stěžovatele není ani toliko nepřímým objektem řízení, proto nemůže být případné. Na této věci nic nemůže změnit ani přiměřené použití trestního řádu dle (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2005 ve věci

sp. zn.

).

V případě námitky stěžovatele týkající se otázky totožnosti skutku se jedná o námitku, kterou stěžovatel vznesl již v rámci odvolacího řízení a se kterou se kárný senát Nejvyššího soudu - dle mínění Ústavního soudu - vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem vyrovnal na s. 6 napadeného rozhodnutí.

Ústavnímu soudu tak v projednávané věci zbývalo posoudit, zda v řízení jako celku nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. V tomto ohledu Ústavní soud konstatuje, že se kárné senáty soudů obou stupňů dostatečně do hloubky zabývaly posouzením jednání stěžovatele a daly mu možnost se k vytýkaným porušením vyjádřit. Všechny zjištěné skutečnosti byly zhodnoceny ve vzájemných souvislostech a z nich vyvozeny odpovídající právní závěry. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by kárné senáty Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu postupovaly svévolně, ignorovaly zjištěné skutečnosti a pro své závěry neměly oporu. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími právo stěžovatele na spravedlivý proces dle y zjevně porušeno nebylo.

Pouze na okraj Ústavní soud připomíná, že během kárného řízení bylo mimo jiné konstatováno, že stěžovatel měl k 1. 1. 2006 ve svém senátu "k vyřízení celkem 11 neskončených věcí T. Z těchto 11 věcí bylo 9 věcí starších 5 let. Ačkoliv mu od 19. 3. 2004 byl zcela zastaven nápad nových věcí T a účinnost tohoto opatření byla zachována i v roce 2005 a 2006 se záměrem přimět soudce a umožnit mu soustředit se na vyřízení 11 trestních věcí vyřizovaných jím nepřiměřenou dobu z hlediska délky soudního trestního řízení, ke dni 20. 9. 2006, kdy byl odvolán z funkce předsedy senátu, zůstalo v jeho soudním oddělení 11 nevyřízených věcí T. Z těchto 1 věc je starší 11 let, 1 věc starší 9 let, 4 věci starší 7 let, 3 věci starší 5 let". Navrhovatel, předseda Krajského soudu v Ústí nad Labem, navíc během řízení poukázal na skutečnost, že uvedených 11 věcí muselo být přiděleno třem jiným soudcům, kteří je budou muset s největší pravděpodobností vyřizovat znovu od začátku. Prizmatem uvedených faktů má Ústavní soud za to, že by-li by v předmětném řízení případně shledán nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, jenž by byl relevantní z hlediska porušení y, potom by se v žádné případě nejednalo o nesoulad v neprospěch stěžovatele.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

Ústavní soud tak návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu , o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu