Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1068/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. H., zastoupeného JUDr. Ivanem Muchou, advokátem v Liberci 2, Valdštejnská 356, proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č.j. 1 Skno 10/2006-76 ze dne 20. 9. 2006 a proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. -63 ze dne 31. 3. 2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č.j. 1 Skno 10/2006-76 ze dne 20. 9. 2006, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. -63 ze dne 31. 3. 2006, kterým byl uznán vinným kárným proviněním podle , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") a bylo mu uloženo podle citovaného zákona kárné opatření - odvolání z funkce předsedy senátu. Napadenými rozhodnutími bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení d (dále jen "").

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:

Napadená rozhodnutí jsou podle jeho názoru v rozporu s ustanovením y ČR, který zaručuje nezávislost soudce při výkonu jeho funkce, protože byl potrestán za své rozhodnutí, byť nesprávné. Názor kárného senátu - pokud by byl takto přijat - otevírá mimo jakoukoliv pochybnost cestu k trestání předsedů senátů soudů všech stupňů v případech, že odvolací senáty dospějí k závěru, že jejich rozhodnutí jsou chybná.

Dále stěžovatel namítal, že podle instrukce ministra spravedlnosti č. 87/2002 ze dne 12. 3. 2002 k výkonu soudního dohledu u Okresních, Krajských a Vrchních soudů lze ve věcech pravomocně neskončených v rámci soudního dohledu prověřovat výlučně plynulost řízení, důstojnost jednání, a dodržování zásad soudcovské etiky. Přijatá opatření k zajištění plynulosti řízení mohou směřovat pouze k odstranění nedůvodných průtahů v konkrétních věcech, zcela jednoznačně vylučují postih pro chybné rozhodnutí ve věci. Podle této instrukce má být rovněž předseda senátu, u něhož prověrka probíhá, požádán o vyjádření. Stěžovatel však o žádné vyjádření požádán nebyl a až z přípisu Vrchního soudu v Praze zjistil, že byl podán kárný návrh. Tvrdí, že v jeho věci bylo postupováno v rozporu s touto směrnicí. Dále uvedl, že soudy obou stupňů měly "zkoumat intenzitu" a zejména to, zda došlo k úmyslnému nerespektování zákona. Poukázal rovněž na to, že neobsahuje žádná ustanovení o úhrnném nebo souhrnném kárném opatření, což způsobuje nerovnost soudců a státních zástupců ve srovnání s úpravou danou v trestním řízení, která umožňuje využití těchto výhodných ustanovení (pozn.: tato námitka souvisí s tvrzením, že se projednávaného kárného provinění dopustil před vyhlášením rozhodnutí za předcházející kárné provinění).

Konečně stěžovatel uvedl, že pokud je v přípisu Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007 namítáno, že poštovní doručovatelkou nebyl zastižen v měsíci říjnu v pobočce Krajského soudu Liberec, nelze přehlédnout, že byl v první polovině toho měsíce ve stavu pracovní neschopnosti a po jejím skončení nastoupil k Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou. Rozhodnutí Nejvyššího soudu mu tak nebylo doručeno a vůbec nebyl vyrozuměn o uložení zásilky na poště. Rozhodnutí o zamítnutí opravného prostředku obdržel až na základě vlastního vyžádání dne 9. 3. 2007.

Navrhl proto, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti - pokud jde o tvrzené porušení y o porušení soudcovské nezávislosti - plně odkázal na své rozhodnutí i na odůvodnění rozhodnutí kárného senátu I. stupně, kde je přesně vymezeno, že projednávané pochybení stěžovatele naplnilo znaky kárného provinění. Dále uvedl, že stěžovatelem citovaná instrukce ministra spravedlnosti se nevztahuje ke kárnému řízení ani jej nijak neprovádí. To upravuje Dodal, že jestliže instituty úhrnného či souhrnného kárného opatření nezná a v tomto směru ani nestanoví podpůrné užití zásad pro ukládání trestů za více trestných činů podle trestního zákona, na jehož úpravu poukazuje stěžovatel, nemá kárný senát pro případné uložení takového kárného opatření zákonný podklad; výklad rovnosti postavení osob v právech resp. jejich rovnosti před zákonem, jak jej v daném kontextu prezentuje stěžovatel, je nutno odmítnout. O nedůvodné nerovnosti by bylo namístě hovořit v případě, pokud by v trestním řízení při ukládání trestu za více trestných činů bylo postupováno jinak u pachatelů, kteří jsou státními zástupci či soudci, a jinak u pachatelů, kteří jimi nejsou. O takový případ se zde však zjevně nejedná.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření nesouhlasí s argumentací stěžovatele, že by byl kárně obviněný soudce stíhán za své, byť nesprávné, rozhodnutí, a že tedy byl v rozporu se zásadou nezávislosti soudcovského rozhodování za takové pochybení kárně potrestán. Kárné senáty - podle názoru Vrchního soudu - vysvětlily, že kárně obviněný soudce byl stíhán jednak pro zaviněné nedodržení zákonné lhůty k rozhodnutí o dalším trvání vazby a následně pro neodůvodněné průtahy při vyřizování této stejné trestní věci.

Vyjádření Nejvyššího soudu ČR i Vrchního soudu v Praze bylo cestou právního zástupce zasláno stěžovateli s tím, že má možnost k nim zaslat své stanovisko. Přípis Ústavního soudu byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 19. 9. 2007 a stěžovatel se ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. vedený u Vrchního soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že proti stěžovateli byla předsedou Krajského soudu v Ústí nad Labem podána kárná žaloba. Stěžovateli bylo vytýkáno, že ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci pod sp. zn. dne 15. 3. 2005 rozhodl v neveřejném zasedání o tom, že se obžalovaný G. M. v uvedené trestní věci ponechává ve vazbě a současně se nepřijímá slib učiněný podle § 73 odst. 6 trestního řádu ani nabídka peněžité záruky, ačkoliv lhůta pro toto rozhodnutí podle § 71 odst. 4, 6 tr. řádu skončila již dne 13. 3. 2005. Dále mu bylo vytýkáno, že stížnost, kterou dne 18. 3. 2005 obhájce obžalovaného proti výše uvedenému rozhodnutí podal, nepředložil Vrchnímu soudu v Praze a namísto toho vydal dne 11. 4. 2005 Vazební věznici v Liberci příkaz k propuštění obžalovaného z vazby na svobodu dne 12. 4. 2005 nejpozději v 8:00 hod. Do spisu na č.l. 12544 dne 12. 4. 2005 učinil úřední záznam, že "Dotazem na státního zástupce dnešního dne zjištěno, že souhlasí s propuštěním obžalovaného z vazby, protože bude vzat do vazby vydávací. Stížnost proti usnesení proto podávat nebude". Dne 12. 4. 2005 pak stěžovatel rozhodl - jak je výše uvedeno - o propuštění z vazby, usnesení vyhotovil a nechal doručit až dne 17. 5. 2005. Propuštění obžalovaného však proběhlo tak, že byl dne 12. 4. 2005 v 9:45 hod. propuštěn, ale dne 12. 4. 2005 v 9:55 hod. byl zadržen a následně usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. -14 ze dne 14. 4. 2005 byl vzat do předběžné vazby. Kárnou žalobou bylo stěžovateli vytýkáno, že tímto jednáním zaviněně porušil povinnosti soudce stanovené v ustanovení , čímž ohrozil důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů a dopustil se tak kárného provinění ve smyslu citovaného zákona. Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze č.j. -63 ze dne 31. 3. 2006 byl uznán vinným výše uvedeným jednáním, jímž se dopustil kárného provinění podle Za to mu bylo uloženo kárné opatření - odvolání z funkce předsedy senátu. Vrchní soud v Praze v odůvodnění zejména uvedl, že stěžovatel zaviněným jednáním zapříčinil to, že v trestní věci obžalovaného nebyla dodržena ve dvojím případě zákonná lhůta k rozhodnutí, resp. k předložení stížnosti odvolacímu soudu. Na podkladě zjištěných souvislostí učinil závěr, že stížnost nebyla předložena již s vědomím předchozího procesního pochybení. Naproti tomu kárný senát nehodnotil, za jakých okolností byl obžalovaný propuštěn z vazby a vzat do předběžné vazby, protože tento postup a samo rozhodnutí podléhalo přezkumu stížnostního soudu. Dále uvedl, že na základě hodnocení závažnosti jednání stěžovatele a vzhledem k dřívějším kárným proviněním, ho uznal vinným a uložil mu uvedené opatření.

Stěžovatel napadl rozhodnutí Vrchního soudu v Praze odvoláním, v němž zejména namítal, že se nejedná o kárné provinění, ale pouze o chybné rozhodnutí, k němuž může při výkonu pravomoci dané zákonem dojít. Nejvyšší soud ČR rozhodnutím č.j. 1 Skno 10/2006-76 ze dne 20. 9. 2006 jeho odvolání zamítl. V odůvodnění uvedl, že se nelze ztotožnit s námitkou stěžovatele, že nedodržení zákonné lhůty k rozhodnutí o další vazbě obžalovaného není kárným proviněním, ale pouze chybným rozhodnutím, k němuž může při výkonu pravomoci dané zákonem dojít. Uvedl, že nedodržení lhůty pro rozhodnutí podle § 71 odst. 4, 6 trestního řádu, lze kvalifikovat minimálně jako porušení povinnosti soudce vykonávat svou funkci svědomitě podle ; pro svou závažnost představuje zároveň i porušení povinnosti uložené v § 2 odst. 4 trestního řádu, tj. projednat trestní věc s plným šetřením práv a svobod zaručenýchu a mezinárodními smlouvami. Proto - podle názoru odvolacího soudu - nelze mít o naplnění znaků kárného provinění nejmenší pochyby. Stejným způsobem hodnotil i nepředložení stížnosti obžalovaného nadřízenému soudu. Vyjádřil se i k dalším námitkám stěžovatele.

IV.

Ústavní soud se nejdříve zabýval zjištěním, zda jsou splněny předpoklady stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Podle ustanovení citovaného zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Ve spise sp. zn. není založena žádná doručenka, z níž by vyplývalo, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo stěžovateli (ostatně i dalším účastníkům řízení) vůbec doručeno. Ve spise na č.l. 78 je pouze založeno sdělení Nejvyššího soudu ČR Vrchnímu soudu v Praze o vrácení kárných spisů s tím, že rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo kárně obviněnému soudci, ministru spravedlnosti a předsedovi Krajského soudu v Ústí nad Labem zasláno. Vzhledem k této skutečnosti nemůže Ústavní soud zpochybňovat tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí o zamítnutí opravného prostředku obdržel až dne 9. 3. 2007 na základě vlastního vyžádání. Ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě dne 25. 4. 2007, a proto - vzhledem k uvedené skutečnosti - dospěl Ústavní soud k závěru, že byla podána včas.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem, k němuž obecné soudy dospěly při posuzování jeho jednání. Ústavní soud nepřisvědčil mínění stěžovatele, že uloženým kárným opatřením byl postižen za chybné rozhodnutí a že takový postih je porušením zásady nezávislosti soudcovského rozhodnutí. Jak vyplývá ze soudního spisu a je dostatečně uvedeno v odůvodnění napadených rozhodnutí, kárné senáty postihly stěžovatele za porušení povinností stanovených , které neměly charakter chybného rozhodnutí. Kárné senáty se dostatečně do hloubky zabývaly posouzením jednání stěžovatele, daly mu možnost se k vytýkaným porušením vyjádřit (ačkoliv stěžovatel této možnosti nevyužil a z jednání se vždy omluvil). Všechny zjištěné skutečnosti zhodnotily ve vzájemných souvislostech a z nich vyvodily odpovídající právní závěry. Ze soudního spisu a z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by kárné senáty postupovaly svévolně, že by ignorovaly zjištěné skutečnosti a že by pro své závěry neměly oporu. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími právo stěžovatele na spravedlivý proces, jehož se dovolává, zjevně porušeno nebylo (y).

Pokud stěžovatel namítal, že Krajský soud v Ústí nad Labem nepostupoval v souladu s instrukcí ministra spravedlnosti č. 87/2002 ze dne 12. 3. 2002, Ústavní soud nepřisvědčil ani této námitce. V předmětné věci, jak ostatně rovněž vyplývá ze spisu, nebyl prováděn soudní dohled ve věcech pravomocně neskončených, ale kárné provinění bylo projednáváno a zjištěno mimo tento proces, k podnětu Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2005. Bylo konstatováno porušení stěžovatelových povinností uložených

Rovněž tak Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele týkající se porušení y. Nelze podle názoru Ústavního soudu srovnávat postavení obviněných a obžalovaných v trestním řízení při posuzování trestných činů a ukládání zákonem stanovených trestů s postavením soudce nebo státního zástupce v kárném řízení. Kárné řízení není druhem trestního řízení, naopak je samostatným zvláštním řízením, v němž jsou projednávána porušení pracovní kázně. Tato řízení je upraveno samostatně a nelze zde podpůrně použít trestní řád ani trestní zákon.

Za tohoto stavu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2007

Vojen Güttler

předseda senátu