Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
59189.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 887/08
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky A. J., zastoupené JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou v Praze 7, U Smaltovny 1334/22C proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 71/2007 -6526 ze dne 20. listopadu 2007 a proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 11/2006 ze dne 7. března 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 71/2007 -6526 ze dne 20. listopadu 2007, který při nezměněném výroku o vině a výroku o trestu zákazu činnosti, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 11/2006 ze dne 7. března 2007 ve výroku o trestu odnětí svobody a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému V. S. Ostatní výroky o náhradě škody zůstaly nedotčeny. Napadeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze pak odsoudil stěžovatelku k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a uložil jí (společně a nerozdílně s druhým obžalovaným) povinnost nahradit škodu ve výši 155.000,- Kč poškozenému V. S. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla stěžovatelka (spolu s dalším obžalovaným) uznána vinnou spácháním trestného činu zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a byl jí uložen trest zákazu činnosti v oboru zprostředkovatelské služby na dobu 5 let. (Ostatní výroky o trestu a o náhradě škody byly zrušeny.) Uvedenými rozhodnutími byla podle stěžovatelčina názoru porušena ustanovení čl. 8 odst. 2 , čl. 36 odst. 1 , čl. 37 odst. 3 , čl. 38 odst. 2 , čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a ustanovení čl. 5 odst. 1 , čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "). To platí i pro podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu , které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ).
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád poskytuje, který nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 zákona Ústavním soudu), na druhé straně jsou důvodem této subsidiarity samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu , v daném případě při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti, reflektovat.
Z ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelova práva; řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (na rozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že přípustné dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele. V této souvislosti je však nutno dodat - se zaměřením na trestní řízení, o které se jedná v dané věci - že na rozdíl od odvolání, dovolání není přípustné obecně, nýbrž pouze tehdy, pokud to stanoví zákon. Proto nikoli ve všech případech je to které podané dovolání v trestním řízení posledním prostředkem k ochraně práv, nýbrž pouze takové dovolání, které je přípustné ex lege.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu , ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb. účinným ke dni 1. 4. 2004, "ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 ); to neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4)." V dané věci se přitom jedná o dovolání v trestním řízení, které představuje mimořádný opravný prostředek, přičemž přípustnost tohoto opravného prostředku není závislá na úvaze orgánu, který o něm rozhoduje (srov. § 265a trestního řádu); to znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu .
Nicméně vzhledem k tomu, že dovolání v trestním řízení je možné podat jen z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 trestního řádu, nejde-li o případ dle odstavce druhého citovaného ustanovení, nelze je pokládat vždy za "efektivní" procesní prostředek ochrany práva, jehož vyčerpání, z hlediska ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu , je nutné od stěžovatele požadovat. Je na stěžovateli, aby podle konkrétních okolností případu posoudil, zda v rámci dovolání nelze - eventuálně úspěšně - uplatnit námitky, které hodlá uplatňovat v ústavní stížnosti. Pokud tuto otázku posoudí nesprávně a dovolání nepodá, vystavuje se riziku, že jeho ústavní stížnost nebude, vzhledem k ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu , shledána přípustnou.
Jiná situace však nastává, pokud stěžovatel dovolání, jež je ve smyslu § 265a trestního řádu přípustné, podá (souběžně s ústavní stížností). V takovém případě řízení před obecnými soudy dále pokračuje, přičemž se v jeho rámci může stěžovatel domáhat i ochrany svých ústavně zaručených práv a svobod. Není proto možné, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i s principem minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů, do doby, než toto řízení bude ukončeno - ve věci souběžně rozhodoval (výjimku z tohoto pravidla pak představují případy ve smyslu ust. § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ). Ústavní soud by totiž v takovém případě mohl nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů.
Není potom ani důvodu vyčkávat s rozhodováním Ústavního soudu až do doby, než bude o podaném dovolání rozhodnuto. Ústavní soud by totiž zbytečně prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání; k tomu však není důvodu, neboť stěžovatel bude mít otevřenou lhůtu k podání ústavní stížnosti rovněž ve vztahu k rozhodnutím, jež předcházela rozhodnutí dovolacího soudu; to plyne z ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu . Lhůta k podání ústavní stížnosti jak proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne proto stěžovateli běžet až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.
Ústavní soud - vycházeje z výše uvedených obecných aspektů dané problematiky - mohl přistoupit ke konkrétním skutečnostem předmětné věci. Relevantní z tohoto pohledu přitom je, jak sama stěžovatelka ústavní stížnosti uvedla, že v dané věci podala souběžně s ústavní stížností dovolání; to potvrdil i Městský soud v Praze ve svém přípise, doručeném Ústavnímu soudu dne 18. 6. 2008. O podaném dovolání v době rozhodování Ústavního soudu nebylo dosud rozhodnuto, neboť spis je - spolu s předmětným dovoláním - u soudu dovolacího. V dané věci Ústavní soud rovněž dovozuje, že podané dovolání je podle ustanovení § 265a trestního řádu přípustné; ostatně v tomto směru byla stěžovatelka poučena i Vrchním soudem v Praze, který závěrem svého rozsudku výslovně uvádí, že toto rozhodnutí dovoláním lze napadnout.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ], neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejich práva poskytuje.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ; to však nezjistil.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
Je na místě dodat, že - jak vyplývá ze shora uvedené argumentace - odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by její dovolání neuspělo, bude moci podat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ústavní soud v souvislosti se svým rozhodnutím též poukazuje na to, že v obdobných věcech již rozhodl způsobem stejným (srov. např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 136/06
ze dne 3. 4. 2006,
sp. zn. I. ÚS 206/06
ze dne 25. 4. 2006,
sp. zn. II. ÚS 313/06
ze dne 19. 6. 2006,
sp. zn. I. ÚS 1363/07
ze dne 27. 8. 2007 a další).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2008
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj