Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1598/08

Ústavní soud rozhodl dne 8. července 2008 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti T. C. N., zastoupeného JUDr. ing. Rudolfem Kutnarem, advokátem se sídlem Na Višňovce 1/1044, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2008, č.j. - 64, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2006, č.j. - 41, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 26. 6. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily jeho základní práva garantovaná a d (dále jen " ").

V záhlaví citovaným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 14. 4. 2004, č.j. FŘ-9810/11/03 a č.j. FŘ-3085/11/04, kterými bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutím vydaným Finančním úřadem v Praze - Modřanech, kterými byla podle , o správě daní a poplatků, zamítnuta odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru správce daně ze dne 26. 7. 2002, jímž mu byla vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období r. 2000 ve výši 5.807.180,- Kč. Soud konstatoval, že mezi účastníky řízení je sporné, zda je podání žalobce, doručené správci daně dne 19. 8. 2002, žádostí o sdělení důvodu vyměřené daně podle zák. o správě daní a poplatků či zda se jedná, jak tvrdil stěžovatel, o odvolání proti platebnímu výměru, přičemž dospěl k závěru, že se nepochybně jedná o žádost ve smyslu zák. o správě daní a poplatků.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, v níž namítal, že městský soud nesprávně posoudil jeho podání, neboť je nepochybné, že jím podal jednak odvolání proti platebnímu výměru a jednak současně žádost podle § 32 odst. 9 zák. o správě daní a poplatků. Dle názoru stěžovatele jej mělo finanční ředitelství vyzvat k doplnění podání, pokud tedy neobsahovalo veškeré náležitosti podle zákona, a to tím spíše, že stěžovatel je cizinec a jeho znalost češtiny byla v roce 2002 omezená. Stěžovatelovu kasační stížnost Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl a konstatoval, že napadené rozhodnutí městského soudu neshledal nezákonným. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že daňové orgány a posléze i městský soud předmětné podání správně kvalifikovaly pouze jako žádost ve smyslu § 32 odst. 9 zák. o správě daní a poplatků a nikoliv současně jako odvolání proti platebnímu výměru, což vyplývá i ze samotného podání, které nemělo vady (proto nebylo nutné postupovat podle § 21 odst. 8 zák. o správě daní a poplatků) a které stěžovatel výslovně opřel o § 32 odst. 9 zák. o správě daní a poplatků.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení práva na spravedlivý proces a zásah do práv národnostních a etnických menšin spatřuje zejména ve způsobu, jímž obecné soudy vykládaly zákon a hodnotily důkazy. Dále rovněž v tom, že se nevypořádaly se skutečností, že stěžovatel byl cizinec a jeho znalost češtiny a schopnost v ní formulovat byla v roce 2000 velmi omezená. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti ( y ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004,

sp. zn.

, N 90/33 SbNU str. 371).

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel v daném případě již v průběhu řízení před obecnými soudy vznášel námitky stran nesprávného posouzení obsahu jeho podání a hodnocení důkazů, a tuto argumentaci, jež se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva, předestřel také v ústavní stížnosti. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak městský, tak i Nejvyšší správní soud, jejichž rozhodnutí byla napadena, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o správě daní a poplatků, která upravují průběh daňového řízení. S námitkami stěžovatele vůči rozsudku městského soudu se již zabýval Nejvyšší správní soud, který v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že městský soud při právním hodnocení věci nepochybil, když podání stěžovatele kvalifikoval jako žádost ve smyslu § 32 odst. 9 zák. o správě daní a poplatků a nikoliv jako odvolání a že jeho rozhodnutí tedy není v rozporu se zákonem, což také Nejvyšší správní soud podrobně zdůvodnil. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat, neboť odůvodnění Nejvyššího správního soudu považuje v tomto směru za dostatečné. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud je považuje za zcela ústavně konformní a do ústavně zaručených základních práv stěžovatele nezasáhly. Ostatně ani na základě argumentů obsažených v ústavní stížnosti nemohl Ústavní soud v dané věci dospět k závěru, že došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, neboť v tomto ohledu žádná nová tvrzení nepředložil.

Argumentuje-li stěžovatel, že se obecné soudy nevypořádaly se skutečností, že jeho znalost českého jazyka byla v době konání řízení omezená a že mu napadená rozhodnutí nebyla doručena v jeho mateřském jazyce, čímž mělo dojít k porušení y, Ústavní soud k tomu uvádí, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, která reflektuje judikaturu Ústavního soudu, není povinností soudu zasílat účastníku řízení překlad rozhodnutí z českého jazyka do jeho mateřského jazyka, protože pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce je zněním autentickým (rozhodnutí ve věci sp. zn. , in Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, 11/2004, č. 376, str. 983).

Výše citované závěry se ostatně opírají o stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. , v němž se Ústavní soud vyslovil, že "základní právo účastníka řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu y nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak, to (ovšem) nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard."

Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2008

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu