Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 863/06

Ústavní soud rozhodl dne 10. července 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Nevřely, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha-východ, se sídlem v Praze 6, Karlovarská 3/195, zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem v Praze 2, Vinohradská 6, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2006 č. j. -27, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností ze dne 4. 10. 2006 domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2006 č. j. -27, kterým byl změněn II. výrok usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 13. 4. 2006 č. j. -18 tak, že náhrada nákladů, které stěžovateli jako soudnímu exekutorovi vznikly v exekučním řízení, byla uložena nikoliv oprávněnému (jak to učinil prvostupňový soud), ale povinnému. Dle stěžovatele byl tímto rozhodnutím porušen y, , , a 4, d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a předložené kopie napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 24. 4. 2003 č. j. -5 byla nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen stěžovatel (soudní exekutor). Stěžovatel nezjistil žádný majetek povinného, proto podal podnět k zastavení exekuce. Okresní soud v Lounech usnesením ze dne 13. 4. 2006 č. j. -18 exekuci zastavil a ve II. výroku rozhodl, že oprávněný je povinen stěžovateli nahradit náklady exekuce (poukázal na zásadu provádění exekuční činnosti za úplatu a na skutečnost, že povinný nemá majetek). Oprávněný podal odvolání, na základě kterého rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. 5. 2006 č. j. -27 tak, že povinnost uhradit náklady exekuce uložil povinnému. Krajský soud rozhodl na základě , a , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen " "), a věty prvé . Uvedl, že oprávněný z procesního hlediska nezavinil zastavení exekuce, proto není povinen hradit náklady exekuce; uplatní se zásada dle exekučního řádu bez ohledu na současnou nemajetnost povinného.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl námitky, kterými rovněž reagoval na stanovisko pléna Ústavního soudu č. 23/06.

Uvedl, že uložení náhrady nákladů povinnému v případech zastavení exekuce pro nemajetnost fakticky znamená, že náklady nese soudní exekutor, ačkoliv zastavení exekuce nezavinil. Má za to, že zavinění je třeba přičíst oprávněnému, který podává návrh na exekuci, aniž by si zjistil informace o majetku povinného (oprávněný má zvážit riziko svého návrhu) - v dané věci oprávněný nevyužil institutu prohlášení o majetku dle a násl. .

Dále namítl, že dle exekučního řádu by soud měl aplikovat ustanovení ve vazbě na specifika exekučního řádu; princip zavinění zastavení výkonu rozhodnutí zakotvený v upravuje vztah mezi účastníky řízení navzájem a nikoliv mezi účastníky a exekutorem.

Stěžovatel rovněž nesouhlasil se srovnáním exekutora s podnikatelem. Dle stěžovatele nelze na exekutora přenášet riziko, neboť exekutor nemá smluvní volnost a nemůže odmítnout provedení exekuce s výjimkou případů dle § 30 exekučního řádu. Složení zálohy také není řešením, neboť pokud je náhrada nákladů uložena povinnému, je exekutor nucen zálohu oprávněnému vrátit.

Stěžovatel dále zpochybnil odkaz Ústavního soudu na právní názor Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. 11. 1983, stížnost č. 8919/80) a namítl, že v této věci šlo o ojedinělý nárok advokáta, zatímco v případě soudního exekutora tvoří neúspěšné exekuce 50 % případů.

Stěžovatel rovněž zpochybnil význam názoru Ústavního soudu, že v současnosti nesolventní povinný jím nemusí být v budoucnu. Uvedl, že v takovém případě by nemohlo docházet ani k zastavení exekuce pro nemajetnost. Uložením povinnosti hradit náklady nemajetnému povinnému dochází, dle stěžovatele, k faktickému vyvlastňování majetku exekutora (musí hradit hotové výdaje exekuce).

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K postavení exekutora a jeho nárokům na náhradu nákladů exekučního řízení se Ústavní soud vyjádřil již v celé řadě svých rozhodnutí (např. rozhodnutí ve věci

sp. zn.

,

,

,

,

,

).

V souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, týkající se práva exekutora na uhrazení nákladů exekuce, přijalo plénum Ústavního soudu dne 12. 9. 2006 stanovisko - Pl. ÚS-st. 23/06 (dle ústavní stížnosti stěžovateli již známé), kde konstatovalo: "Není porušením a d, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému."

V případě stěžovatelovy ústavní stížnosti není důvod se od předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, jakož i od uvedeného stanoviska odchýlit. Ústavní soud zde proto zmíní pouze část dříve uvedené argumentace a v dalším stěžovatele odkazuje na stanovisko pléna a předchozí rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných věcech, včetně již rozhodnutých věcí stěžovatele

sp. zn.

,

a

, ve kterých Ústavní soud rovněž reagoval na stěžovatelem přednesenou polemiku se stanoviskem pléna.

Ústavní soud si je vědom novelizace exekučního řádu provedené s účinností od 1. 1. 2008, na jejímž základě hradí v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Toto ustanovení však nemohlo být, s ohledem na časovou posloupnost vzniku nároku, rozhodování o něm a účinnosti novelizace, v dané věci aplikováno.

Ústavní soud již vyslovil názor, že exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku, čemuž odpovídá základní charakteristika, a sice provádění soustavné činnosti za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko. Exekutor tedy má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného ani nákladů exekuce. Toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou.

Ohledně obav o "ekonomické přežití" soudních exekutorů a o jejich nezávislost Ústavní soud již poukázal na zákonné možnosti čelit rizikům prostřednictvím oprávnění exekutora požadovat složení zálohy, možnosti odmítnout provést požadovaný úkon, nebyla-li záloha složena (požadavek zálohy je jedním z preventivních prostředků, kterým se může exekutor chránit proti nevážně míněným návrhům oprávněných na provedení exekuce, jichž se ve své ústavní stížnosti obává), a konečně i využití legitimace k podání návrhu soudu, aby exekuce byla z tohoto důvodu zastavena (§ 90 odst. 3, § 30 písm. b), § 55 odst. 2 exekučního řádu).

Ústavní soud uznal za ústavně konformní takový výklad až exekučního řádu, že tato ustanovení nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení a ), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity ( exekučního řádu). V obou úpravách se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. ), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně ( exekučního řádu), a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného bez toho, že by již zde byly specifikovány.

Jestliže tedy zhodnocením hledisek zakotvených v (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být uložena - ve prospěch exekutora - i povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle naopak oprávněnému, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ustanovení exekučního řádu.

V dané věci přitom soudy dospěly k závěru, že oprávněná se procesního zavinění zastavení exekuce nedopustila.

Ústavní soud také vyslovil, že pokud nákladový výrok zní tak, že nárok na náhradu svých nákladů má exekutor vůči povinnému, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože je povinný nemajetný, nejde o to, že by exekutorovi byla náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a tedy porušení d. Nemajetnost povinného takové odepření nejenže nepředstavuje (náhrada je exekutorovi přiznávána), ale především platí, že hlediskem, komu uložit náhradu nákladů, nemajetnost povinného není a ani z jiných důvodů být nemůže. Ostatně "aktuálně solventní" nemusí být (vždy) ani oprávněný, a "dnes nesolventní" povinný jím nemusí být později. Navíc provedením exekuce dle exekučního řádu nelze spolehlivě učinit závěr o naprosté nesolventnosti povinného. Takový závěr lze učinit až v rámci konkurzu (řešení úpadku).

Z výše uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu