Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 283/06

Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem v Benešově, Hráského 406, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2005, čj. -23, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 8. 2005, čj. -11, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 15. 3. 2006 napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2005, čj. -23, jakož i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 8. 2005, čj. -11 (resp. jeho výrok označený II.), přičemž se domáhal toho, aby Ústavní soud deklaroval, že "uložení povinnosti platit náklady exekuce povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v d" (dále jen " "), že "soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce", a že "takovéto rozhodnutí je zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené Ústavy"; současně stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením obvodního soudu byla podle ve spojení s , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zastavena exekuce nařízená usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 9. 2004, čj. -5, a povinné byla uložena povinnost uhradit stěžovateli - soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 5 714,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení (bod II. výroku); dále pak bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Toto usnesení, jde-li o náklady řízení, napadl stěžovatel odvoláním, které však Městský soud v Praze svým v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil. Přitom uvedl, že soud rozhodne jak o nákladech mezi oprávněným a povinným, tak i o nákladech exekutora podle toho, kdo z procesního hlediska zavinil zastavení exekuce. Ta byla zastavena, protože u povinné nebyl zjištěn žádný majetek, takže oprávněnému nelze přičítat zavinění a uložit mu povinnost k náhradě nákladů exekuce; tu lze podle exekučního řádu uložit pouze povinné. Dle odvolacího soudu není možné se ztotožnit s názorem stěžovatele, že podle exekučního řádu musí nést náklady exekutora, příp. celého exekučního řízení, oprávněný; tak tomu je v případě, jestliže je podle zásad uvedených v věta první osobou povinnou k náhradě nákladů exekučního řízení. V daném případě však zavinění oprávněného, spočívající v jeho vědomosti o nedobytnosti vymáhané částky ještě před podáním návrhu, ze spisu nevyplývá a není ani exekutorem tvrzeno.

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na právní postavení exekutora, přičemž je srovnává s postavením soudce. V návaznosti na to vyslovuje závěr, že exekutor při výkonu exekuční činnosti má srovnatelné postavení, a proto je zapotřebí mu zajistit obdobné (materiální) podmínky nezávislosti. Pokud v případě zastavení exekuce pro "nemajetnost" povinného soud rozhodne, že náklady exekuce musí zaplatit povinný, pak tyto v konečném důsledku nese exekutor. Ten - jakožto osoba, která realizuje státní moc - nemá zaručenou žádnou odměnu, v důsledku čehož nastává situace, že stát jedné skupině vykonávající veřejnou moc (soudcům) garantuje vyplacení odměny, zatímco druhé skupině (exekutorům) žádnou garanci na vyplacení odměny neposkytuje. To má být jednak v rozporu s y, jednak to má vést k ohrožení nezávislosti exekutorů.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( , 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se . Proto přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele; stejně tak tomu je i v případě, kdy ústavní stížnost by mohla mít ústavněprávní dimenzi, avšak právní problematika v ní obsažená byla již dříve ze strany Ústavního soudu řešena. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť nic nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

V prvé řadě je třeba uvést, že ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle zastavena, uložit buď povinnému, nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, se k ústavní stížnosti stěžovatele již zabýval tentýž, tj. III. senát Ústavního soudu ve svém usnesení ze dne 14. 4. 2006,

sp. zn.

. V nyní posuzované věci je Ústavní soud, vycházeje z citovaného rozhodnutí, nucen konstatovat, že právní závěry odvolacího soudu, obsažené v ústavní stížností napadeném usnesení, tedy že nelze automaticky, resp. podle exekučního řádu předmětnou povinnost ukládat oprávněnému, jak stěžovatel tvrdí, ale že nutno postupovat podle věta první a zkoumat otázku účasti (zavinění) toho kterého účastníka na zastavení exekuce, jsou zcela v souladu s požadavky ústavnosti.

Jestliže - za této situace - stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatňuje ústavněprávní nonkonformitu posouzení již zmíněné otázky zavinění (ostatně ani v odvolání stěžovatel nenamítal věcnou nesprávnost závěrů soudu prvního stupně v daném ohledu), nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost stěžovatele - s odkazem na své předchozí rozhodnutí - mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2006