Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3031/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného JUDr. Ladislavem Tolnayem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Jaselská 66, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2007, č. j. -409, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2005, č. j. -376, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 2. 2003, č. j. -340, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl, aby je Ústavní soud zrušil. Je přesvědčen, že v obchodněprávní věci, v níž byl účastníkem, obecné soudy (napadenými rozsudky) porušily jeho ústavně zaručená základní práva, zakotvená v d.

Shora uvedeným - v pořadí třetím - rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel po vedlejším účastníkovi (společnosti Bačina stavební firma, a. s., se sídlem v Pelhřimově, U Agrostroje 920) domáhal zaplacení částky 348 371,50 Kč s příslušenstvím z titulu doplatku za stavební práce realizované v období od října do listopadu 1994 jeho pracovníky.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že "smlouva o dílo" ze dne 13. 9. 1994 (o níž se uplatněný nárok opíral) obsahuje vymezení předmětu plnění jen obecné, resp. neurčité ("části staveb podle požadavku firmy a objednatele"), a proto ji nelze považovat za smlouvu platně uzavřenou. Stěžovatel, ačkoli se mu dostalo poučení ve smyslu a 3 o. s. ř, nenavrhl důkaz o uzavření nepojmenované (inominátní) smlouvy ve smyslu obchodního zákoníku (dále též "obch. zák.") a - rovněž přes výzvu podle - nenavrhl provedení důkazu a nedoplnil svá skutková tvrzení ani se zřetelem k možnému vzniku bezdůvodného obohacení ( a obč. zák.).

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ( ); ztotožnil se v rozhodné míře s jeho právními závěry, a za podstatné pokládal, že soud prvního stupně, vázán právním názorem soudu odvolacího, stěžovatele poučil podle a 3 Konstatoval pak, že soud prvního stupně provedl veškeré stěžovatelem požadované dokazování, které na základě doplnění skutkových tvrzení navrhl (podáním ze dne 13. 11. 2002 a poté při jednání před soudem prvního stupně dne 17. 2. 2003), ledaže na nich posléze stěžovatel netrval. Také odvolací soud uzavřel, že se stěžovateli nepodařilo prokázat obsah dohody o vzájemných právech a povinnostech, a podotkl, že podle obch. zák. musí být v inominátní smlouvě určen předmět závazků stran se zřetelem k tomu, že podpůrná aplikace dispozitivních ustanovení zákona je tu vyloučena.

O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem tak, že je zamítl (, věta před středníkem, ); vycházel z toho, že dovolání bylo v dané věci přípustné podle ustanovení , dovodil však, že není důvodné. Dovolací soud dospěl k závěru, že v dovolání kritizovaným neprovedením označených výpovědí svědků či účastníků (jednatele žalované Z. B.) naplnění dovolacího důvod podle spatřovat nelze, jelikož při jednání před soudem prvního stupně dne 17. 2. 2003 zástupce stěžovatele výslovně uvedl, že na těchto důkazech již netrvá. Podle dovolacího soudu vě datované dnem 13. 9. 1994 nemohla být zachycena smlouva o dílo, neboť stěžovatel vedlejšímu účastníkovi "neposkytoval stavební práce (dílo), nýbrž pracovníky ... v různých profesích za hodinové sazby"; přitom inominátní smlouva podle obch. zák. nevznikla pro neurčitost jejího předmětu. Jelikož chyběl "dostatečně konkrétní návrh (oferta)", nelze uvažovat o konkludentním uzavření smlouvy, jakož i o "smíšené" či "kombinované" formě smlouvy písemné, ústní a konkludentní; proto podle dovolacího soudu nebyl naplněn ani dovolací důvod ve smyslu 241a odst. 2 písm. b) Konečně dovolací soud dovodil, že stěžovatel neuplatnil ani efektivní námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle

V ústavní stížnosti stěžovatel obšírně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a setrvává v přesvědčení, že účastníci platně uzavřeli zčásti "písemně" a zčásti "ústně", popř. "alespoň konkludentně", inominátní smlouvu ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák.

Stěžovatel namítá, že "odvolací soud obdobně jako soud 1. stupně zcela ponechal bez povšimnutí jednak rozsáhlé množství podrobně vylíčených skutečností účastníky a svědky a jednak obsah všech souvisejících či navazujících vzájemných úkonů účastníků, dokládajících výkony prací, fakturací, prováděných plateb za tyto práce" a "pokud by toto oba soudy podrobily řádnému hodnocení a především vzaly za základ svých skutkových zjištění, tak teprve potom mohly z toho dovodit, zda jsou zde obsaženy zejména esenciální smluvní znaky včetně předmětu plnění". Znovu pak též tvrdí, že nebyly provedeny jím (podáním ze dne 13. 11. 2002) navržené důkazy výslechem svědka M. K. a doplňujícím výslechem žalobce a jednatele žalované Z. B. Stěžovatel připomíná, že "svou obranu ... zdůraznil argumentací, že sporné plnění nemá oporu v nějakém bezdůvodném obohacení žalovaného, a že proto nepovažoval za srozumitelné a logické, proč by měl tento soudem vnucovaný právní režim akceptovat, navíc ho aktivně podporovat svou event. novou skutkovou argumentací, či dokonce o ní navrhovat nějaké další důkazy"; s poukazem na "judikát SJ 154/2003" dovozuje, že přesto "soudu nic nebránilo v daném případě na základě svých skutkových zjištění z provedených důkazů alespoň rozhodnout o základu nároku z bezdůvodného obohacení".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé; ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Důvod k zásahu Ústavního soudu do napadených rozhodnutí soudů obecných - vzhledem k uvedeným principům ústavněprávního přezkumu - dán není.

Deficit spravedlivého procesu ve smyslu y (jiná dotčení základních práv podle obsahu ústavní stížnosti nepřicházejí v úvahu a stěžovatel je ani netvrdí) se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Posuzována z vyložených hledisek, stěžovatelova ústavní stížnost neobstojí.

Bylo již řečeno, že kategorie správnosti není finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu; tím je až kriterium ústavnosti.

Přitom platí, že interpretace smluv jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, N 12/32 SbNU 107;

sp. zn.

,

); zásah Ústavního soud je namístě až v případech excesivních, zejména zřejmých rozporů mezi tím, co bylo zjištěno, a závěry o právech a povinnostech, jež byly ve smlouvách zakotveny, resp. z nich vyplývají.

Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelem tvrzená "smlouva" - vzhledem k neurčitosti vymezení jejího předmětu - nevznikla, což není v kolizi s ustanovením § 269 odst. 2, věty druhé, obch. zák., v rozhodném znění, jestliže stanoví, že pokud účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, (inominátní) smlouva uzavřena není (z judikatury Nejvyššího soudu srov. rozsudek ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. , dále rozsudek ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. , rozsudek ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. , usnesení ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. , rozsudek ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. , usnesení ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. , a rozsudek ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. ).

Při výkladu projevu vůle podle § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 odst. 1 a 3 obch. zák. sice lze na vůli smluvních stran usuzovat mj. i z jejich následného chování, pokud to povaha věci připouští (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. ), nemusí však tomu tak být vždy; především platí, že výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

S námitkou stěžovatele, že nebyly provedeny některé jím navržené důkazy, se adekvátně vypořádal již dovolací soud poukazem na protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 17. 2. 2003 (viz výše).

Z obsahu napadených rozhodnutí tedy nelze dovodit prima facie, že by obecné soudy shora uvedené zásady hodnocení právních úkonů z hledisek zejména ustanovení § 269 odst. 2, věty druhé, obch. zák. (určitosti předmětu tvrzenou smlouvou sjednaného plnění) pominuly. Ústavněprávně relevantní zjištění zjevného vybočení z výkladových (aplikačních) standardů soudní praxe či z obecného racionálně konzistentního rámce k dispozici není; soudy přijaté závěry jsou zakotveny v přiměřených skutkových zjištěních a jsou i adekvátně odůvodněny.

Stěžovatel dále dává najevo, že nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve vztahu k případnému posouzení jeho nároku z hlediska institutu bezdůvodnému obohacení bylo výrazem jeho vědomě voleného procesního postupu ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou.

Odkaz na "judikát SJ 154/2003" (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. 78/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 154/2003 v časopise Soudní judikatura) je pak nepřípadný již proto, že ačkoli stěžovatel byl soudem řádně poučen o možnosti odlišné právní kvalifikace ( a 3 ), setrval na skutkovém vymezení žalobního nároku, svá tvrzení nedoplnil a důkazní návrhy neučinil, přestože mu bylo (mělo být) zřejmé, že v takovém případě soudy mohou jeho žalobu zamítnout.

Je - v obecné rovině - patrné, že stěžovatel se námitkami, obsaženými v ústavní stížnosti, pohybuje v rovině podústavní, a nepřiléhavě očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí obecného soudu dalšímu, běžnému, instančnímu přezkumu; z výše řečeného se podává, že Ústavnímu soudu však přísluší toliko hodnocení, zda obecnými soudy v dané věci podaný výklad hmotného práva (právních úkonů) není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní. Takový závěr evidentně namístě není; právní závěry, jež obecné soudy učinily jsou naopak akceptovatelné, a rozumně a uspokojivě odůvodněné.

Pak stojí za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2008

Jiří Mucha

předseda senátu