Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1985/07

Ústavní soud rozhodl dne 19. června 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti HCI ČR s. r. o., se sídlem Praha 9, Mezi Úvozy 1850, IČ: 45797412, zastoupené Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem se sídlem Praha 10, V Olšinách 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2007 č. j. -131, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. listopadu 2005 č. j. -109 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. prosince 2004 č. j. -79, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 2. 8. 2007, napadá stěžovatelka všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jejího názoru porušila její právo na ochranu vlastnického práva (článek 11 odst. 1, odst. 3 d, dále jen "Listina") a právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (článek 36 odst. 1 y).

Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy svévolně aplikovaly normy jednoduchého práva, neboť ústavní stížností napadeným rozhodnutím soudů obou stupňů prý chybí "smysluplné" odůvodnění a soudy rozhodly v rozporu s principy spravedlnosti. Porušení, resp. absence principu spravedlnosti v předmětných rozhodnutích se údajně projevuje extrémním nesouladem mezi skutkovými a právními zjištěními. Stěžovatelka označeným soudům dále vytýká, že se odmítly zabývat škodou způsobenou porušením povinnosti ve smyslu ustanovení z toho důvodu, že v řízení nebylo prokázáno uzavření smlouvy o prodeji podniku.

Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že se proti společnosti FRESH Plzeň veřejná obchodní společnost žalobou domáhala náhrady škody, a to z toho důvodu, že společnost FRESH Cosmetics, s. r. o. objednala u stěžovatelky dodávku určitých chemických látek pro výrobu pracích prášků, která jí byla řádně dodána prostřednictvím veřejného přepravce do jejího skladu. Tato dodávka byla řádně fakturována, ale nebyla objednatelem uhrazena, a to ani po opakovaných urgencích.

Proto se stěžovatelka zaplacení domáhala soudní cestou. Okresní soud Plzeň-město vydal platební rozkazy, jimiž bylo žalobám stěžovatelky vyhověno. Protože ani za této situace společnost FRESH Cosmetics, s. r. o. soudem jí uložené povinnosti neplnila, navrhla stěžovatelka výkon těchto rozhodnutí prodejem movitých věcí. Ten byl nařízen dvěma rozhodnutími Okresního soudu Plzeň - město.

Usnesením téhož soudu ze dne 20. 3. 2002 č. j. -4 byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí společnosti FRESH Cosmetics, s. r. o. k uspokojení jiné pohledávky, a to pohledávky společnosti Brenntag CR s. r. o. za společností FRESH Cosmetics, s. r. o. Stěžovatelka tvrdí, že s účinností ke dni 1. 10. 2001 došlo k přechodu závazků společnosti FRESH Cosmetics, s. r. o. na společnost FRESH Plzeň veřejná obchodní společnost, o čemž však stěžovatelka nevěděla a vědět nemohla, neboť jednak nedošlo k uzavření smlouvy o prodeji podniku, i když prý souhrn dílčích úkonů odpovídá tomu, co je ve skutečnosti předmětem této smlouvy a dále nebyl stěžovatelce oznámen přechod pohledávek společnosti FRESH Cosmetics, s. r. o. na jiného dlužníka. Z personálního propojení společnosti FRESH Cosmetics, s. r. o. se společností FRESH Plzeň veřejná obchodní společnost a SUPRAL CZ s. r. o. stěžovatelka dovozuje jednak účelovost předlužení jedné a vysoký stupeň "nezasloužené" ziskovosti při minimálních vstupních nákladech zbývajících právnických osob.

Za této situace stěžovatelka tvrdí, že jí tímto postupem M. B. - jednatele a společníka společnosti FRESH Cosmetics, s. r. o., společníka společnosti FRESH Plzeň veřejná obchodní společnost a A. B. - společnice společnosti FRESH Plzeň veřejná obchodní společnost a společnosti SUPRA CZ s. r. o. v níž je současně i jednatelkou, které hodnotí jako "obcházení zákona", byla způsobena škoda spočívající v tom, že fakticky neúspěšně uplatnila právo na zaplacení kupní ceny dodaného zboží vůči společnosti FRESH Cosmetics, s. r. o., která byla předlužena, neboť aktiva označené společnosti byla v této době již převedena jinam - na společnost FRESH Plzeň veřejná obchodní společnost.

Protože stěžovatelka se svou žalobou u obecných soudů neuspěla, a dovolací soud se meritorně jejím dovoláním nezabýval, shledává v těchto skutečnostech porušení výše označených základních práv a svobod.

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud Plzeň - město usnesením ze dne 15. 12. 2004 č. j. -79 ve věci stěžovatelky (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) proti žalovaným 1) FRESH Plzeň veřejná obchodní společnost, 2) M. B. a 3) A. B. o zaplacení částky 124 154,- Kč s příslušenstvím rozhodl tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I.).

V odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud uvedl, že se stěžovatelka domáhá zaplacení výše uvedené částky s příslušenstvím po žalovaném 1) jako po právním nástupci společnosti FRESH Cosmetics, s. r. o. a dále se po žalovaném 1) domáhá náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že společnost FRESH Cosmetics, s. r. o. a žalovaný 1) neinformovali stěžovatelku o přechodu práv a povinností spojených s výrobou pracích prášků. Po žalovaných 2) a 3) se domáhá zaplacení žalované částky z titulu ručení.

Z kopií smluv předložených stěžovatelkou vzal nalézací soud za prokázané, že došlo k převodu práv a povinností společnosti FRESH Cosmetics, s. r. o. na společnost FRESH Plzeň v. o. s. souvisejících s leasingovým nájmem poloautomatické linky na výrobu pracích prášků a technologických dávkovacích vah a leasingových nájmů motorových vozidel. Nalézací soud však rovněž vzal za prokázané, že žalovaná společnost FRESH Plzeň v. o. s. v několika případech přistoupila k závazku společnosti FRESH Cosmetics, s. r. o., případně se souhlasem věřitele převzala její dluh, odkoupila i část zásob a zboží související s výrobou pracích prášků. Výše uvedené převody byly úplatné, přičemž žalovanými bylo prokázáno, že nedošlo k úplnému převodu všeho zboží a zásob souvisejících s výše uvedenou výrobou, resp. k úplnému převodu všech práv a povinností spojených s předmětnou výrobou.

V řízení vycházel nalézací soud z ustanovení a , obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "); podle jeho závěru nebylo v řízení prokázáno tvrzení stěžovatelky o právním nástupnictví společnosti FRESH Plzeň v. o. s. po společnosti FRESH Cosmetics, s. r. o., neboť nebylo z provedených důkazů zjištěno, že došlo k uzavření smlouvy o prodeji podniku či jeho části a nebylo ani prokázáno, že by došlo k převodu uceleného technologického celku, neboť byla zjevně převedena i práva a povinnosti s vlastním provozem nijak nesouvisející; nedošlo ani ke splnění jiných zákonných předpokladů nezbytných pro vznik právního nástupnictví.

Z tohoto důvodu, dovodil nalézací soud, nelze žalovaného 1) zavázat k zaplacení kupní ceny výrobků dodaných společnosti FRESH Cosmetics, s. r. o. Protože nalézací soud nezjistil žádné zvýhodnění společnosti FRESH Plzeň v. o. s. při uskutečněných převodech či jednání, které by se příčilo zákonu, nebo zákon obcházelo, rozhodl nalézací soud, jak bylo výše uvedeno. Nalézací soud závěrem uvedl, že neshledal důvod se zabývat podrobně případnou odpovědností žalovaných za nesplnění informační povinnosti, neboť žalovaní nemají takovou povinnost zákonem uloženu.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 11. 2005 pod bodem I. výroku rozsudek nalézacího soudu potvrdil.

Odvolací soud se v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku zabýval odvolacími námitkami stěžovatelky s tím, že odkázal na úpravu žalobního návrhu, k němuž došlo při ústním jednání dne 10. 11. 2004, kdy ho právní zástupce upravil tak, že se bude v řízení domáhat zaplacení kupní ceny zboží vůči žalovanému 1) z titulu právního nástupnictví a vůči žalovaným 2) a 3) z titulu ručení za závazky žalovaného. Současně uplatnil proti žalovaným své právo na náhradu škody ve výši nákladů vynaložených v rozkazním a exekučním řízení, která mu údajně vznikla z důvodu nesplnění informační povinnosti žalovaných ve smyslu ustanovení § 477 obchodního zákoníku. Tato změna byla usnesením soudu připuštěna.

K takto vymezenému předmětu řízení odvolací soud nad rámec odůvodnění nalézacího soudu uvedl, že není-li žalovaný 1) právním nástupcem společnosti FRESH Cosmetics, s. r. o., v jejíž prospěch stěžovatelka plnila, nelze ho zavázat ani k zaplacení žalované kupní ceny, ani k zaplacení náhrady škody, neboť nebyla-li uzavřena smlouva o prodeji (části) podniku, nestíhá žalovaného informační povinnost daná ustanovením § 477 odst. 4 obchodního zákoníku. Z tohoto důvodu není nutné se zabývat otázkou ručení žalovaných 2) a 3), jak správně uzavřel nalézací soud.

Odvolací soud rovněž konstatoval, že ve vztahu k tvrzené odpovědnosti žalovaných ve smyslu ustanovení , tj. povinnosti předcházet škodám, nebylo možné žalobě rovněž vyhovět, neboť účastníkem závazkového vztahu nebyl žalovaný 1), ale společnost FRESH Cosmetics, s. r. o., proto by obecnou oznamovací povinnost měla tato společnost, resp. její jednatelé. K výše uvedenému závěru a nad rámec přezkoumávání rozhodnutí nalézacího soudu odvolací soud připomněl, že nelze přehlédnout, že společnost FRESH Cosmetics, s. r. o. nebyla v předmětné věci účastníkem řízení a žalovaní 2) a 3) byli žalováni jako společníci žalované veřejné obchodní společnosti.

Stěžovatelka podala ve věci dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 5. 2007 č. j. -131 tak, že ho pod bodem I. výroku odmítl jako nepřípustné.

Dovolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že odvolací soud v předmětné věci potvrdil rozsudek nalézacího soudu, proto dovolání není přípustné podle ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení Stěžovatelka, podle jeho názoru, pokud považovala za otázku zásadního právního významu námitku, že "oba soudy v občanskoprávním řízení nedocenily závažnost jednání žalovaných ... pouze z důvodů ryze formálních" formulovala tuto otázku jen velmi obecně, přičemž neuvedla, v čem měl odvolací soud rozhodnout v rozporu s hmotným právem.

Jestliže stěžovatelka v dovolání dovodila, že žalovaní v předmětné věci jednali v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a odvolacímu soudu vytýká, že tuto otázku posoudil v rozporu s hmotným právem, není možné nepřipomenout, že na této otázce odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, pokud rozhodl, že se nepodařilo prokázat, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o prodeji podniku či jeho části.

Dovolací soud v souvislosti s tvrzením stěžovatelky o nesprávném právním posouzení věci ohledně prodeje podniku dospěl k závěru, že stěžovatelka touto argumentací ve skutečnosti napadá výsledek hodnocení důkazů o splnění podstatných náležitostí směřujících k uzavření smlouvy o prodeji podniku. Protože nesprávné hodnocení důkazů není předmětem dovolacího přezkumu, který se otvírá jen pro posouzení otázek právních, navíc zásadního významu, není ani v tomto ohledu dovolání přípustné.

III.

Ústavní soud se musí vždy, než přistoupí k posouzení merita věci, zabývat zjištěním, jestli ústavní stížnost splňuje všechny, v zákoně č. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") stanovené podmínky a předpoklady pro její projednání.

Podle ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodu závisejícího na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala (mimo jiné) zrušení usnesení dovolacího soudu, kterým Nejvyšší soud odmítl její dovolání jako nepřípustné. K tomu, aby i nepřípustné dovolání bylo ve smyslu ustanovení posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, musí být splněna podmínka, že mimořádný opravný prostředek musí být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Jen v takovém případě lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě do 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. V dané věci by proto dovolací soud musel zvažovat přípustnost dovolání podle ustanovení

Z citovaného ustanovení se zjišťuje, že dovolací přezkum je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, neboť způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž je možné namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ o. s. ř]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( věta první ), je pak možné z povahy věci posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadně významné.

Naopak nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení , stejně jako důvod podle ustanovení , jestliže tvrzené vady procesu získávání skutkových zjištění nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního právního významu.

V podaném dovolání stěžovatelka předložila dovolacímu soud jen své názory, resp. polemiky se skutkovým zjištěním a z nich vyvozenými právními závěry soudů obou stupňů, přičemž formulovala svoji právní otázku takovým způsobem, že není zřejmé, v čem spočívá rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem, resp. stěžovatelka nevzala v úvahu, že odvolací soud na řešení jí předestřené otázky rozhodnutí nezaložil. Tvrzená pochybení při hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení , který by mohl založit přípustnost dovolání podle ustanovení

Rovněž v projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru o nesplnění podmínky uvedené v ustanovení , neboť stěžovatelka v dovolání nespecifikovala právní otázku, která by dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena nebo která je odvolacím soudem nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, či která by byla řešena v rozporu s hmotným právem, resp. jí v dovolání předložená právní otázka je pro dovolací přezkum v předmětné věci bezcenná, neboť její hodnocení nemělo a nemá na výsledek sporu vliv.

Pro úplnost lze odkázat na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006

sp. zn.

, které (shodně) uvádí, že podmínka uvedená v ustanovení není splněna také tehdy, pokud stěžovatel zpochybnil pouze úplnost, resp. správnost skutkových zjištění, anebo když sice dovoláním zpochybnil právní posouzení věci, ale v otázce, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí nespočívá.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto nikoli z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu. Proto si stěžovatelka tímto postupem neotevřela prostor pro to, aby dovolací soud měl příležitost posuzovat relevantní právní otázku, tím méně pak její judikatorní význam.

Za této procesní situace bylo potřebné 60denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudkům soudu odvolacího a soudu nalézacího počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§ 72 odst. 3 citovaného zákona). Jestliže byla ústavní stížnost podána až po rozhodnutí dovolacího soudu, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.

Pokud se týká tvrzení stěžovatelky o údajném porušení jejího práva na spravedlivý proces, a to jak z hlediska pochybení v hodnocení důkazů, tak i pro údajně nedostatečné odůvodnění rozhodnutí napadených ústavní stížností a o údajné svévolné aplikaci normy jednoduchého práva, lze konstatovat, že taková pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Jak odůvodnění nalézacího soudu, tak zejména soudu odvolacího je dostatečné, soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o jaké provedené důkazy opřely svá skutková zjištění i jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily (ve smyslu ustanovení ). Odvolací soud ve svém odůvodnění podrobně rozvedl důvody, které vedly k tomu, že nebylo nutné se v řízení zvlášť zabývat otázkou ručení žalovaných 2) a 3) i tvrzenou odpovědností žalovaných za nesplnění povinnosti předcházet škodám (ve smyslu ustanovení ).

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku soudu nalézacího ze dne 15. 12. 2004 č. j. -79 a soudu odvolacího ze dne 23. 11. 2005 č. j. -109 odmítl podle ustanovení jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem a současně ústavní stížnost jako celek, tedy včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2007 č. j. -131, odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu