Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
58843.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 411/08
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. N., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trnkou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Pelhřimov, Příkopy 25, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře č. j. 18 Nt 203/2007 -42 ze dne 11. prosince 2007 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 5/2008 -52 ze dne 28. ledna 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), doručenou Ústavnímu soudu dne 13. února 2008, která byla na základě výzvy Ústavního soudu doplněna stěžovatelem dne 5. května 2008, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva vyplývající z ustanovení čl. 4 odst. 1 a následně i z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
Z podané ústavní stížnosti, připojených příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, sp. zn. 18 T 10/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 18 T 10/2003 -1200 ze dne 8. ledna 2004 uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, za což byl odsouzen podle § 250 odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 60a odst. 1, 2 trestního zákona mu byl výkonu trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a současně byl nad ním vysloven dohled. Stěžovatel byl rovněž zavázán povinností nahradit způsobenou škodu. Podstata trestné činnosti spočívala v tom, že v rozhodném období na území České republiky v rámci podnikatelské činnosti odebíral od různých dodavatelů zboží a služby, které nebyl schopen ve lhůtách splatnosti uhradit, přičemž takto získané finanční prostředky použil pro potřeby své firmy. Proti odsuzujícímu rozsudku si stěžovatel podal odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 12 To 26/2004 ze dne 11. května 2004 jako nedůvodné zamítl. Podané dovolání Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 1202/2004 ze dne 8. prosince 2004 odmítl. Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře pak usnesením napadeným ústavní stížností č. j. 18 Nt 203/2007 -42 ze dne 11. prosince 2007 zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že návrhu stěžovatele na obnovu řízení z pohledu předpokladů daných trestním řádem nelze vyhovět. Veškeré skutečnosti a důkazy, které stěžovatel ve veřejném zasedání předložil, případně předestřel, je nutné považovat za pouhé opakování jeho obhajoby z předchozích stádií trestního řízení, přičemž se jimi soud prvního stupně, včetně soudů vyšších stupňů, v plném rozsahu zabývaly. Na základě podané stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 12 To 5/2008 -52 ze dne 28. ledna 2008 stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl důkazní řízení, které bylo ve věci rozhodujícími soudy prováděno a namítal, že nebyly brány v úvahu všechny skutečnosti týkající se chodu obchodní firmy, zejména jeho tvrzení, že po vyhlášení konkurzu firmy nemohl do obchodů firmy nic říci, obchodní partnery neznal, obchodní transakce nikdy nepodepisoval a do obchodní činnosti nikdy nezasahoval. Své jednání v mezích kompetencí daných mu v obchodní firmě považuje za souladné se zákony, cítí se nevinně odsouzený, a proto požadoval obnovu řízení. Krajský soud, který o obnově rozhodoval, podle názoru stěžovatele se jím uváděnými důvody obnovy řízení nezabýval. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že má podezření ze zneužití pravomoci veřejného činitele v případě vydání rozsudku Krajským soudem v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, neboť odsuzující rozsudek i rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení vydal stejný soudce, a to JUDr. Zdeněk Kučera. Stejně tak stěžovatel tvrdil, že má podezření ze zneužití pravomoci veřejného činitele v řízení před Vrchním soudem v Praze, neboť jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku i zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení rozhodoval opět stejný soudce, tedy JUDr. Josef Hlaváček.
V posuzované věci Ústavní soud shledal, že ústavněprávní relevantní podstatu ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím, kterými byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, lze vyjádřit v uplatněné námitce stěžovatele na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem, konkrétně v námitce na porušení práva hodnocení důkazů způsobem stanoveným v souladu se zákony a ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 , čl. 90 Ústavy České republik y). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo pokud by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Po přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Jak Ústavní soud konstatoval ve svém usnesení ze dne 15. 4. 2004,
sp. zn. III. ÚS 62/04
(viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, usnesení č. 19, str. 409), obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově řízení se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu.
Ústavní soud se především zabýval základními námitkami stěžovatele, a to že obecné soudy důkazy nehodnotily způsobem stanoveným v souladu se zákonem a ústavním pořádkem, neboť nedodržely zásadu volného hodnocení důkazů. Stěžovatel své námitky v tomto směru rozvedl polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů tak, jak vyplývá z průběhu soudního řízení, v němž v podstatě stejnými tvrzeními usiloval o povolení obnovy řízení. Jak Krajský soud Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, tak i Vrchní soud v Praze se předmětnými námitkami stěžovatele řádně zabývaly a v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. řádu ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly, proč jim nepřisvědčily a proč nepovažovaly stěžovatelem předkládané důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami stěžovatele se oba obecné soudy vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl versus Rakousko ze dne 18. 1. 2000, García Ruiz versus Španělsko ze dne 21. 1. 1999 apod.). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústav y) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů s tím, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů v souvislosti s návrhem stěžovatele na obnovu řízení došlo k porušení zákonných ustanovení promítající se do roviny protiústavnosti. Trestní řád obecné soudy interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Oba soudy dospěly k závěru, že důvody uvedené v návrhu na obnovu řízení neměly charakter důkazů, které by byly soudu dříve neznámé a které by mohly jakýmkoliv způsobem ovlivnit případnou obnovu řízení a jejich rozhodnutí je zcela v mezích ustanovení § 278 a § 283 písm. d) trestního řádu. Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces je kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly v provedeném řízení dodrženy, Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv garantovaných uvedeným článkem Listin y.
K námitce stěžovatele ohledně podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele ve věci rozhodujícími soudci Ústavní soud konstatuje, že k řešení této námitky není příslušný, neboť podněty související s podezřením páchání trestné činnosti jsou oprávněny řešit orgány činné v trestním řízení a nikoliv Ústavní soud.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu