Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 177/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GE Money Auto a. s., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2007, č. j. -233, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Stěžovatel se domnívá, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v a y, a 36 odst. 1 základních práv a svobod (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu se podává následující.

Rozsudkem ze dne 19. 4. 2007, č. j. -200, Okresní soud v Mladé Boleslavi uložil žalované J. P. vydat stěžovateli (v řízení žalobci) osobní automobil Ford Mondeo, a rozhodl, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná osobní automobil nabyla na základě neplatné kupní smlouvy od osoby, která k věci neměla vlastnické právo, a při rozhodování o nákladech řízení se pak soud uchýlil k užití , když důvody k jeho aplikaci shledal v tom, že žalovaná se stala při koupi vozidla (přes veškerou opatrnost) obětí podvodného jednání třetí osoby.

K odvolání žalované odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o vydání věci potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že stěžovateli uložil "zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v částce 38 131 Kč"; ke změně nákladového výroku v odůvodnění uvedl, že je namístě aplikace , protože žalovaná nezavdala svým chováním příčinu k podání žaloby, jelikož se stala obětí podvodného jednání osoby, od které předmět sporu (osobní automobil) jako od nevlastníka nebyla.

Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce, že odvolací soud došel ke změně náhradového výroku, aniž by k tomu prováděl potřebné dokazování; pokud by tak učinil, dospěl by podle stěžovatele k závěru, že žalovaná "na svých domnělých právech trvala a nehodlala předmět ... sporu vydat", ač si byla vědoma, že jej nabyla od nevlastníka. Odvolací soud podle něj nesprávně vyložil, že aplikace je možná i v těch případech, kdy žalovaný "není ochoten před podáním žaloby později úspěšnému žalobci vyhovět za předpokladu, že byl uveden v omyl třetí osobou"; v tomto případě však (navíc) žalovaná "již v omylu" nemohla být, neboť její dobrá víra byla ještě před podáním žaloby narušena (jí známým) usnesením Policie ČR o vrácení sporné věci stěžovateli (byť toto usnesení bylo k její stížnosti zrušeno). Odvolací soud tak rozhodl v rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí, resp. aniž by dal účastníkům možnost vyjádřit se k aplikaci ustanovení či , a to za situace, kdy nemohl "využití ustanovení " s ohledem na předcházející řízení "v žádném případě očekávat".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ve smyslu platí, že žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (

sp. zn.

,

,

,

,

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z základních práv a svobod; poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Deficit spravedlivého procesu (což jediné lze ústavněprávně namítat) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad (a potažmo aplikace) rozhodných právních norem jsou předvídatelné a rozumné, korespondují-li fixovaným závěrům soudní praxe, nejsou-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jimž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočují z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Platí přitom, že posouzení podmínek aplikace v konkrétní věci je především věcí podústavního práva a jeho výkladu; je tedy zásadně záležitostí obecného soudu, aby uvážil, zda neúspěšný žalovaný zavdal či nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Pouhá skutečnost, že soud shledal na straně "neúspěšného" účastníka řízení důvody pro aplikaci , není pak zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu; povinností soudu (ústavněprávní reflexe) je však své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.

Jelikož Ústavnímu soudu nepřísluší podávat podrobný a autoritativní výklad relevantních zákonných ustanovení (o nákladech občanskoprávního řízení), postačí se omezit na konstatování, že požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu zde nejsou, a to i kdyby v rovině podústavní mohly být o "správnosti" kritického náhradového výroku pochybnosti. Stěžovatel zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán zvláštní působností k přezkumu rozhodnutí o nákladech občanskoprávního řízení proto, že zde již jiného opravného prostředku (dovolání) není; jeho úvahy o "nepředvídatelnosti" a nezbytnosti "dokazování" jsou ve vztahu k v dané věci zjevně nepřiléhavé.

Pak stojí za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2008

Jiří Mucha

předseda senátu