Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 793/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupené Mgr. Ladislavem Popkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská 22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2008 sp. zn. a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou v souladu s ustanoveními a násl. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ), se stěžovatelka domáhá, aby pro porušení ústavně zaručených práv zakotvených v d byla zrušena v záhlaví označená usnesení.

Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy o její vině nerozhodovaly na základě důkazů provedených v trestním řízení proti ní, nýbrž z rozhodnutí v jiné trestní věci, vedené proti R. L. V její trestní věci nebyl proveden žádný důkaz, míní stěžovatelka, ze kterého by bylo možno dovodit ať již uzavření fiktivní pracovní smlouvy, nebo že by mohla ovlivnit, zda bude lékařem uznána neschopnou práce. Soudy tedy pochybily, jestliže vyšly pouze z toho, že jmenovaný R. L. byl odsouzen za to, že "zaměstnával spoustu lidí, kteří nastoupili na nemocenskou a poté neoprávněně pobírali dávky", o které se s ním pak měli dělit.

Napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka vytýká, že se opírá rovněž o rozhodnutí v jiné trestní věci, a argumentuje jím v její neprospěch, byť "formálně tvrdí, že nikoliv".

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 3. 2007 č. j. -112 byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu 1 roku. Stěžovatelce byla zároveň uložena povinnost náhrady škody České správě sociálního zabezpečení v Karviné ve výši 129 180 Kč a Úřadu práce v Karviné, pobočka Bohumín, ve výši 35 431 Kč.

Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě podle § 256 tr. řádu (jako nedůvodné) odvolání stěžovatelky zamítl.

Taktéž napadeným usnesením Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl stěžovatelčino dovolání.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s opatřenými skutkovými zjištěními (srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

).

Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů ( y) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

). Zásadám spravedlivého procesu ( y) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.

Předně je namístě uvést, že stěžovatelka opětovně uplatnila námitky, jež adresovala již soudům obecným, které se k nim též adekvátně vyjádřily. V ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s obecnými soudy, na úrovni jimi aplikovaného práva.

Zejména Nejvyšší soud stěžovatelce vysvětlil, proč se neztotožnil s námitkou, že naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byla uznána vinnou, bylo dovozeno z jiné trestní věci; uvedl, že ze skutkových závěrů soudu prvního stupně existence stěžovatelčina přímého úmyslu spolehlivě vyplývá, neboť bylo zjištěno, že obviněná vždy nejpozději 10 dnů po sjednaném nástupu do zaměstnání, s ohledem na své dřívější zdravotní potíže, nastoupila nemocenskou a dlouhodobě čerpala nemocenské dávky, pracovní poměr sjednávala opakovaně, přičemž fakticky žádnou činnost pro zaměstnavatele nevykonávala.

V rovině ústavněprávního přezkumu je proto významné, že není důvod pochybovat, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, jež jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu); přitom úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. I kdyby soudy učiněné závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen zjevné vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatelka nedokládá. Napadeným rozhodnutím nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění.

Ústavní soud opakovaně uvádí, že "základní práva a svobody působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; porušení až jich, resp. porušení zjevné a intenzivní, jmenovitě v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s konsensuálně akceptovanými zásadami výkladu obecného práva, je pak způsobilé založit i porušení práv nebo svobod základních, chráněných ústavním pořádkem".

Na tomto základě je namístě uzavřít, že není opory pro úsudek, že ústavním pořádkem chráněná práva stěžovatelky byla konkrétně porušena.

Pak stojí za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2008

Jiří Mucha

předseda senátu