Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 422/06

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti L. Z., právně zastoupeného advokátkou JUDr. Světlanou Zvolánkovou, Karlovo náměstí 18, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007 sp. zn. , rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2006 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 7. 2005 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 17. 7. 2006 doručen faxem návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2006 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 7. 2005 sp. zn. . Dne 19. 7. 2006 byl návrh doplněn písemnou formou. Z ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel současně podal též dovolání k Nejvyššímu soudu. S ohledem na, v té době neustálenou praxi Ústavního soudu při souběhu ústavní stížnosti a dovolání, vyčkal Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu. Přípisem, doručeným Ústavnímu soudu faxem dne 10. 12. 2007, napadl stěžovatel i usnesení Nejvyššího soudu. Tento návrh byl posléze doplněn návrhem v písemné formě.

Po stránce formální lze konstatovat, že předmětná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit byt č. 27 v domě č. p. 1058 v katastrálním území Vršovice v Praze 10 v ulici Žitomírská 46. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen. Následným dovoláním, které však bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, brojil stěžovatel proti oběma výše citovaným rozsudkům obecných soudů.

Stěžovatel ve svém návrhu poukazuje především na způsob dokazování v řízení před obecnými soudy s tím, že důkazy, které navrhl na podporu svého tvrzení, nebyly provedeny, případně jim nebyla přiřazena patřičná důkazní váha. Navrhovatel se snažil v proběhlém soudním řízení neúspěšně prokázat tu skutečnost, že s paní L. P. žil před její smrtí nepřetržitě ve společné domácnosti a tedy mu po její smrti vzniklo právo k nájmu bytu dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v dotčeném bytě bydlí více než 20 let a řádně si plní své povinnosti vyplývající z nájemního vztahu. Současně mu nesvědčí žádné právo bydlení, i v případech, kdy se služebně zdržuje v zahraničí, tak bydlí pouze v přechodných ubytovacích zařízeních.

Navrhovatel dále poukazuje na skutečnost, že nebyla doložena řádná plná moc vedlejší účastnice paní J. E. S., která v současné době dlí v USA a při současných technických možnostech je nemožné, aby byla její plná moc udělena jen čtyři dny poté, co byl její právní zástupce k jejímu doložení vyzván.

V rámci dokazování před obecnými soudy byly přednostně provedeny důkazy navrhované vedlejšími účastníky, tj. spoluvlastníky nemovitosti. Důkazy navržené stěžovatelem nebyly provedeny všechny a k těm, co provedeny byly, nebylo při hodnocení důkazů přihlédnuto. Nalézací a ani odvolací soud nehodnotil všechny důkazy, které v rámci soudního řízení vyšly najevo. Stěžovatel ve svém návrhu poukazuje na jednotlivé důkazy, kterým přikládá určitou důkazní hodnotu, nebo se tyto snaží naopak zpochybnit.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což se však v předmětném případě nestalo.

Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

Obecné soudy vyšly ve svých rozsudcích v zásadě z toho, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že žil s nájemkyní ve společné domácnosti. Soudy se důkazy předloženými stěžovatelem zabývaly a také je zhodnotily, přičemž dospěly k závěru, že společná domácnost se zůstavitelkou byla více méně jen formální, nikoli faktická. Námitka stěžovatele, že měl od domu klíče apod. nemůže založit vznik společné domácnosti. Z vyjádření svědků a odboru státní sociální podpory vyplývá, že činnosti spojené s vedením společné domácnosti nebyly zajišťovány stěžovatelem a závěry obecných soudů lze tak akceptovat jako ústavně konformní, neboť z odůvodnění je zřejmé, jakými úvahami byly při rozhodování vedeny.

Co se týče posouzení pravosti podpisu, resp. jeho hodnověrnosti, jedná se opět o úvahu, která náleží obecným soudům, které se v případě pochybnosti mohou touto otázkou zabývat. Jak však plyne z napadených rozhodnutí, pochybnost o pravosti podpisu u soudu nevyvstala. S názorem stěžovatele, dle něhož je vyloučeno dopravit podepsanou plnou moc z USA do ČR do čtyř dnů se nelze ztotožnit, neboť při současném stupni letecké dopravy nelze tuto možnost vyloučit jako nereálnou.

Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozsudky napadenými ústavní stížností došlo k porušení právních předpisů a z toho důvodu také nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti.

Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu