Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1758/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Hanou Sklenářovou, advokátkou se sídlem ve Velkém Meziříčí, Malá Stránka 318, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2007, č.j. -649, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2007, č.j. -625, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby pro porušení a d byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů.

Soud prvního stupně výše uvedeným usnesením zamítl žádost konkursních věřitelů (mezi nimi stěžovatele) o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil.

Obecné soudy dospěly k závěru, že ve vztahu k návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce - advokáta ve smyslu , 2 - není splněna podmínka existence předpokladů pro osvobození od soudních poplatků. Vycházely z toho, že plný invalidní důchod stěžovatele činí 8 168 Kč měsíčně, jeho manželka pobírá důchod ve výši 7 129 Kč, bydlí v nájmu, a majetek větší ceny nevlastní, pouze je vlastníkem silničního motorového vozidla (které však "vzhledem ke svému stáří nepředstavuje majetek výraznější hodnoty"), a má "jiný právní vztah" k nemovitosti zapsané na LV č. 90 v katastrálním území Horní Bory. Stěžovatel tedy není "osobou sociálně potřebnou" a jeho "majetková situace" je "standardní"; odvolací soud sice konstatoval, že s ohledem na jeho věk je "možno připustit zvýšené náklady v souvislosti s jeho zdravotním stavem", zároveň však podotkl, že "konkrétní výši těchto nákladů a konkrétní zdravotní poškození" stěžovatel "soudu nedoložil". Oba soudy uvažovaly též o snížení nákladů zastoupení tím, že "dovolání byla podána více osobami, které sledují jednotný cíl, takže existuje možnost, aby se tyto osoby nechaly zastoupit advokátem společně, případně dosáhly stejného účelu i v případě, že se nechá zastoupit advokátem pouze jedna z uvedených osob".

V ústavní stížnosti navrhovatel namítl, že nebylo náležitě přihlédnuto k jeho sociálním, hmotným a majetkovým poměrům, stejně jako k jeho zhoršenému zdravotnímu stavu a nebyly zohledněny zvláštní výdaje ("inkaso, poplatky, daně, výdaje na obživu a nezbytné životní potřeby)", a nesprávně bylo uvažováno o společném zastoupení "všech věřitelů jedním a týmž advokátem, ... což je však v daném případě fakticky nereálné". Konečně spatřuje "vážné pochybení" odvolacího soudu v tom, že "nepřipustil" proti svému rozhodnutí dovolání.

Ústavní soud je podle České republiky (dále " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

Stojí pak za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Podle ustanovení účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků ( ), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Obecné soudy přitom svá rozhodnutí založily na závěru, že poměry stěžovatele (jakož i dalších dovolatelů) osvobození od soudních poplatků neodůvodňují ( ), pročež kritérium vtělené do ustanovení (stejně jako ) naplněno není.

Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat - ve smyslu výše zmíněného - ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou; východisko pro připustitelnou (a Ústavním soudem připouštěnou) výjimku lze spojovat s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z d.

Jelikož si soud potřebný skutkový základ pro posouzení předpokladů osvobození od soudních poplatků ( ) neopatřuje zásadně dokazováním (nýbrž šetřením na základě předložených listin), lze o takových nepřípustných ústavněprávních konsekvencích uvažovat jen v situaci, když by jeho závěry o osobních a majetkových poměrech účastníka řízení byly výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu, případně když je řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnil. Výklad a aplikaci ustanovení ve spojení s , o něž zde jde, lze zpochybnit z hlediska ústavněprávního tehdy, vybočuje-li nedůvodně ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli); to je třeba vztáhnout specificky k výkladu normy obsahující tzv. relativně neurčitý pojem (srov. i rozhodné "poměry účastníka"), kdy pro závěr o protiústavní interpretaci přirozeně nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za jemu výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.

Nic takového v dané věci dovodit nelze, a to ani v rovině skutkové ani právního posouzení věci. Ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - zde zjevně není; soudy přijaté závěry mají věcné i logické zakotvení v adekvátních zjištěních, a nelze efektivně namítat, že by se nevypořádaly s námitkami co do jeho osobních, majetkových a příjmových poměrů, jež stěžovatel v řízení vznesl. Není dovoditelný exces z předvídatelného nazírání obou soudů, pročež ani závěr o aplikační libovůli není k dispozici; přijaté závěry ostatně soudy též uspokojivě odůvodnily. To platí specificky i při stanovení mezí možného uvážení, jež ustanovení předjímá.

Vzhledem k vyložené konstrukci ustanovení je přiléhavé zaznamenat, že k otázce důvodnosti návrhů na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov.

sp. zn.

); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov.

sp. zn.

,

,

), nebo, jak je předznačeno výše, případů, v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz

sp. zn.

).

O takový případ, jak bylo dovozeno shora, zde však nejde.

Relevanci nelze upřít ani úvaze obecných soudů o možnosti společného zastoupení dovolatelů.

K námitce týkající se nepřípustnosti dovolání se patří dodat, že Ústavní soud vícekrát vyjádřil názor, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení - s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - povinně ani dvoustupňové. Z y tudíž bez dalšího pro jiné než věci trestní nezbytnost dvojstupňového soudního řízení neplyne, pročež vyloučení vybraných rozhodnutí z odvolacího, respektive z dovolacího přezkumu z ústavních mezí nikterak nevybočuje (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001,

sp. zn.

, U 22/22 SbNU 387, usnesení ze dne 6. 11. 2003,

sp. zn.

, N 128/31 SbNU 149, usnesení ze dne 31. 10. 2006,

sp. zn.

, resp. usnesení ze dne 30. 5. 2006,

sp. zn.

). Kritizoval-li stěžovatel odvolací soud, že dovolání "nepřipustil", jest mu připomenout, že tak ani učinit nemohl, neboť dovolání proti dotčenému usnesení - prostě - objektivně přípustné není, jelikož nejde o věc samu (srov. , , , odst. 3 ), a odvolací soud na tom nemohl ničeho změnit (stejně tak by tomu bylo podle , ve znění do 1. 1. 2001, jak se podává z jeho ustanovení , resp.. , 2).

Je tedy namístě uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2008

Jiří Mucha

předseda senátu