Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 610/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. P.H., zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem tamtéž, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2007 sp. zn. a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. , s návrhem na zrušení ustanovení o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen " "), takto:

Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení vyhlášky se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , a základních práv a svobod (dále jen " "), České republiky (dále jen " ") a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením přiznal stěžovateli (advokátu) za obhajobu obviněného D. J. odměnu ve výši 12 825 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 3 000 Kč, a naopak mu na odměně za obhajobu nepřiznal dalších 1 425 Kč, které stěžovatel požadoval. Tím bylo vyjádřeno, že mimosmluvní odměnu za jeden úkon právní služby činí 1 350 Kč (nikoli 1 500 Kč), a to se zřetelem k ustanovení .

Městský soud v záhlaví citovaným usnesením stěžovatelovu stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl.

Soudy aplikované ustanovení stěžovatel považuje za neústavní, neboť zakládá neodůvodněně rozdílný přístup při odměňování advokátů (obhájců) "ex offo" ve srovnání s advokáty ustanovenými v rámci "jiných procesních institutů", resp. v jiném postavení advokáta v trestním řízení nebo v řízení občanskoprávním, přičemž mezi odpovídajícími právními službami podle jeho názoru neexistuje "faktický rozdíl". Rovněž při odměňování notářů a exekutorů k obdobnému "snížení" odměny nedochází. Stěžovatel je si vědom názorů, které zastává Ústavní soud ve vztahu k odměně advokáta, je však přesvědčen, že souhlas se zápisem do seznamu advokátů nedává státu oprávnění přistupovat k advokátu diskriminujícím způsobem. Stávající úprava podle něj "nesystémově zakládá rozdílné odměňování činnosti advokáta v jedné z forem výkonu jeho profese", a má za to, že kritické ustanovení , začleněné do něj , vystihuje pouze snahu státu omezit své rozpočtové výdaje. To bylo podle jeho názoru akceptovatelné "v době odstraňování povodňových škod ... avšak ne již více než deset let poté".

Stěžovatel zdůrazňuje, že právo na odměnu za poskytnuté právní služby obhájcem ex offo je majetkovým právem, příp. jemu subsumovaným právem na legitimní očekávání nabytí majetku (např. nález

), a současně, že institut obhájce ex offo je provedením základního práva vyjádřeného v ustanovení . Stát garantuje právo obviněného na pomoc obhájce a na sebe přejímá závazek poskytnout obviněnému v zákonem stanovených případech tuto pomoc i proti jeho vůli. Tento závazek realizuje prostřednictvím advokacie, za což jednotlivým advokátům garantuje odpovídající a spravedlivou odměnu (či. 26 ). "Stát tedy přenáší svůj závazek na třetí subjekty, a to aniž by jim v daném případě poskytl odpovídající náhradu spočívající ve spravedlivé odměně". Podle stěžovatele proto předmětná právní úprava zasahuje taktéž do závazku státu vyplývajícího z , a tedy práva obviněného na zastoupení obhájcem v trestním řízení.

Podstatou ústavní stížnosti je tedy kritika aplikace obecnými soudy.

Ústavní soud je podle soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

V rovině ústavněprávní - v rozhodném kontextu - je nezbytné především poukázat na fixovaný závěr, že advokát zápisem do seznamu advokátů dal z ústavního hlediska předběžný souhlas (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii ze dne 23. listopadu 1983, série A. č. 70) mimo jiné k tomu, že v tomto ohledu bude omezeno (za výhody současně poskytované) jeho právo na zisk z podnikání ( ), a tím ve své podstatě i podnikání samotné ( ). Toto omezení není pojímáno za rozporné s ústavním pořádkem, jestliže odpovídá principu proporcionality, a nemá zásadní průmět do sféry základních práv a svobod (viz usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

). Samotná skutečnost, že v konečném důsledku může nastat stav, kdy nebudou uspokojeny všechny nároky advokáta, tím protiústavnost nezakládá; stěžovatel sice uvádí, že uvedená stanoviska jsou mu známa, nicméně pomíjí tomu odpovídající závěr, že postup soudů podle (při určení výše odměny ustanovenému obhájci) způsobilý zásahu do ústavně zaručených práv není.

Obdobně je namístě stěžovateli též připomenout, že otázkou povahy odměny ustanoveného advokáta se Ústavní soud zabýval ve stanovisku (na jehož odůvodnění se zde odkazuje), v němž mimo jiné uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platného je z hlediska ústavního rozhodné až to, zda se tento rozpor dotýká písm. d) intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu tedy musí být intenzita, s níž bylo případně zasaženo do u zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález

sp. zn.

, publikovaný in: Sb.n.u.ÚS, sv. 11, str. 9 a násl.).

Uvedené lze vztáhnout i na věc nyní posuzovanou, jestliže podmínku "rozhodné intenzity zásahu" stěžovatel ani netvrdí.

Není rovněž akceptovatelný stěžovatelův názor, že bylo porušeno "legitimní očekávání" ve smyslu Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť - právě naopak - podle účinného nemohl očekávat vyšší odměnu, přesahující direktivu stanovenou ustanovením jeho . Není tedy namístě ani stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, neboť v tomto rozhodnutí šlo o "nesprávnou interpretaci jednoduchého práva, resp. aplikaci nesprávného právního předpisu", nikoliv o situaci zjevně "správné" interpretace "správně aplikovaného" předpisu, jako je tomu v posuzovaném případě.

Rozhodnutí obecných soudů, která ani stěžovatel nepovažuje za rozporná s podústavním právem, tedy za následek porušení jeho ústavně zaručených práv objektivně mít nemohla.

Pak se nutně uplatní ustanovení , jestliže zakotvuje jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Jako návrh zjevně neopodstatněný proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle citovaného mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Je-li ústavní stížnost odmítnuta pro neexistenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, není zde logicky ani podkladu pro projednání návrhu na zrušení ; takový návrh proto musí být odmítnut rovněž [ ].

Již jen stěžovateli na vysvětlenou se sluší připomenout, že zjevně přeceňuje - v dikci - užité "snížení" (odměny), jestliže je rovnocenně k dispozici (pro úkony právní služby po 1. 10. 1997) nové "určení" odměny, normativně vyjádřené spojením ustanovení až 4 s ustanovením . Odstraněním "snížení" (nahrazením "určením") pozbývají podkladu jakékoli úvahy o "diskriminaci", "nesystémovosti" apod. a jedinou myslitelnou otázkou by zůstalo, zda odměna za úkon - v případě obhajoby v trestním řízení, v němž se za tarifní hodnotu považuje částka 10 000 Kč ( ) - má činit 1 500 Kč nebo 1 350 Kč. Absence ústavněprávního přesahu je pak nabíledni.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2008

Jiří Mucha

předseda senátu