Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 465/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele Ing. J. V., zastoupeného Mgr. Pavlou Frodlovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Slovanská 7, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007 č. j. -162, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2008 a doplněnou podáním ze dne 22. 2. 2008 a 4. 3. 2008, která i v ostatním splňuje všechny náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007 č. j. -162. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje bez dalšího nesouhlas s citovaným rozhodnutím a tvrdí, že byla údajně porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z a 2, a d (dále jen " "). Namítá rovněž délku soudního řízení.

Z přiložených rozhodnutí ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 4. 12. 2006 č. j. -139 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 5. 2004 č. j. -68, ve znění opravných usnesení ze dne 2. 12. 2004 č. j. -101 a ze dne 12. 12. 2005 č. j. -126, kterým okresní soud uložil stěžovateli povinnost, aby ve věci, v níž se žalobci domáhali zaplacení částky vynaložené na údržbu a opravu nemovitostí, které mají ve spoluvlastnictví se stěžovatelem, zaplatil žalobcům 32.296,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 15. 8. 2002 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

Proti uvedenému rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 11. 2007 č. j. -162 odmítl podle ve spojení s , , v platném znění (dále jen " "), jako nepřípustné. Dovolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že pro dovolací přezkum předjímaný , ve spojení s , je způsobilým dovolacím důvodem pouze ten, jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci podle , nemají důvody podle a uplatněné samy osobě z hlediska úvah o přípustnosti dovolání význam.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, při projednávání ústavní stížnosti je Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti, který vymezuje předmět řízení před Ústavním soudem a omezuje tak v daném případě rozsah jeho přezkumu (iudex ne eat ultra petitum). Vzhledem k tomu, že stěžovatel v petitu návrhu jednoznačně uvedl, že směřuje pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, mohl Ústavní soud posuzovat pouze ty námitky stěžovatele uvedené v návrhu, které směřovaly vůči v petitu napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Z obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že veškerá argumentace návrhu se vztahuje k meritu věci, tj. k právním závěrům soudu prvního stupně a odvolacího soudu, jejichž rozhodnutí však ústavní stížností stěžovatel nenapadá. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, pak stěžovatel neuplatnil žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, pouze se omezil na tvrzení, že s rozhodnutím Nejvyššího soudu nesouhlasí.

Pokud jde o napadené rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud ověřil, že se Nejvyšší soud při posuzování dovolání zabýval výhradně otázkou jeho přípustnosti (otázkou procesní), přičemž zákonu odpovídajícím způsobem objasnil, z jakých důvodů nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání dle , ani jiných ustanovení upravujících otázku přípustnosti dovolání. Závěry o nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil.

Ústavní soud, který je oprávněn pouze posoudit, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tedy zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán, avšak nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, proto neshledal důvod z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat závěr o nepřípustnosti dovolání. Rozhodnutí dovolacího soudu je v souladu s principy hlavy páté y a nijak nevybočilo z mezí ústavnosti. Sama skutečnost, že se stěžovatel se závěry dovolacího soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud podotýká, že pokud stěžovatel ústavní stížností (navrhovaným petitem) nenapadl rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 4. 12. 2006 č. j. -139 (eventuelně i rozhodnutí soudu prvého stupně), neumožnil Ústavnímu soudu posouzení (případné) opodstatněnosti svých námitek, neboť jeho věc nebyla dovolacím soudem meritorně přezkoumána, ale dovolání bylo odmítnuto jako mimořádný opravný prostředek nepřípustný. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti uvedeným rozhodnutím počala stěžovateli běžet ode dne následujícího po dni doručení rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, tj. od 27. 2. 2007. Pokud by tedy stěžovatel měl v úmyslu směřovat svoji ústavní stížnost také proti těmto rozhodnutím, byla by ve vztahu k nim podána opožděně (viz ust. ).

Pokud jde o námitku týkající se průtahů řízení, Ústavní soud shodně jako ve své dosavadní judikatuře uvádí, že samotné průtahy nemohou být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Za situace, kdy ústavněprávní argumentace průtahy v řízení směřuje již proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů, má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu. Relevantní souvislosti však v projednávané věci Ústavní soud neshledal.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu