Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1065/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti L. Č., zastoupeného advokátem Mgr. Zdeňkem Honzíkem, se sídlem, Plynární 6, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 14. 9. 2006 sp. zn. a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. , za účasti Okresního soudu Plzeň-jih a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadl stěžovatel rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-jih a Krajského soudu v Plzni uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně garantovaná práva dle a 37 d (dále jen " "). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-jih, sp. zn. , z něhož zjistil následující:

Okresní soud Plzeň-jih vázán právním názorem Krajského soudu v Plzni, vysloveným v usnesení ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. , jímž původní rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih zrušil a vrátil k dalšímu řízení, uznal rozsudkem ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. stěžovatele vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Stíhané trestné činnosti se podle skutkové věci rozsudku stěžovatel dopustil (zkráceně řečeno) tím, že finančnímu úřadu předkládal ve specifikovaných obdobích přiznání k dani z příjmu fyzické osoby a k dani z přidané hodnoty, přičemž do základu daně úmyslně zahrnul i částky, které nelze uznat jako výdaje doložené specifikovanými falzifikáty. V rozsudku popsaným jednáním tak na daňových únicích České republice způsobil škodu v celkové výši 2.235.281,-Kč. Stěžovatel se proti rozsudku odvolal.

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. odvolání zamítl.

Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností, v níž rekapituluje dosavadní průběh řízení. Skutkové závěry nebyly podle jeho názoru správně zjištěny a ani právní kvalifikace neodpovídá skutečnosti. Soud prvého stupně se podle jeho názoru neřídil závazným pokynem vysloveným odvolacím soudem v kasačním rozhodnutí, podle něhož měl soud prvého stupně nově vyhodnotit výpovědi svědků Š. a Š. V dalším řízení soud prvého stupně údajně žádné dokazování neprovedl a stěžovatele uznal vinným ze spáchání shodně popsaného skutku. Podle názoru stěžovatele jsou skutkové závěry obecných soudů nelogické, neboť ke své činnosti dřevo nakoupit musel. Obecné soudy výpovědi svědků, kteří dokládali existenci dřevěných přířezů na stěžovatelově pozemku i v objektu, odkud bylo dřevo dováženo, zcela pominuly, stejně jako fakt živelné události. Stěžovatel připomíná, že část faktur byla zaúčtována omylem jeho účetní, což nelze přičítat jemu k tíži. Nesouhlasí ani se čtením spisu Finančního úřadu v Blovicích v rámci trestního řízení, neboť se jedná o y pořízené před zahájením trestního řízení, a s předestřením podání vysvětlení nespecifikovaného svědka v rámci hlavního líčení.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě zpochybnil hodnocení důkazů. Zdůraznil, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit jeho ústavně zaručená práva, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov.

,

).

Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že soud prvého stupně po kasaci prvotního svého rozhodnutí neprovedl žádné dokazování. Naopak ze spisu i z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že vázán právním závěrem odvolacího soudu dokazování doplnil a hodnocení celku provedených důkazů věnoval patřičnou pozornost. Své úvahy, jimiž se při hodnocení řídil, podrobně popsal v odůvodnění. Zabýval se obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji i nadále považoval za vyvrácenou. Odvolací soud, aniž by dokazování znovu opakoval či doplňoval, potvrdil správnost doplněných skutkových zjištění a odkázal na závěry nalézacího soudu.

Stěžovatel stavěl svou obhajobu na hypotéze, že fakturované dřevo skutečně nakoupil. Nalézací soud však z provedeného dokazování zjistil, že stěžovatelem uplatňované výdaje nelze vzít za prokázané. Svědek K. opakovaně před soudem prohlásil, že žádné dřevo stěžovateli nikdy neprodal. Svědek Š. nejprve zpochybnil pravost svého podpisu, následně prohlásil, že jako soukromá osoba mimo své podnikání stěžovateli prodal dřevo, jehož množství nedokázal specifikovat. Soud z dalšího dokazování zjistil, že faktury byly vystaveny Sdružením P. a I. Š., podnikajícím v motorestu Pyramida. Soud celkově nepřesvědčivé výpovědi svědka Š. neuvěřil a dospěl k závěru, že tři faktury dokladují toliko fiktivní nákup dřeva. Svědek H., jednatel obchodní společnosti NETRADE, jednoznačně prohlásil, že se stěžovatelem nikdy neobchodoval. Stěžovatel k tomu uvedl, že jednal s osobou vystupující pod jménem svědka, která jej údajně sama jménem uvedené obchodní společnosti s nabídkou nákupu dřeva kontaktovala podle telefonního seznamu. Soud dále zjistil, že obchodní společnost NETRADE ani žádná ze společností, která v areálu, odkud stěžovatel údajně dřevo odebíral, se obchodem se dřevem nezabývala. Porovnáním knihy jízd stěžovatele s přehledem jeho docházky do zaměstnání soud zjistil, že ve dnech korespondujících s daty vystavení sledovaných faktur, byl stěžovatel celý den v zaměstnání, případně nemocen. Stěžovatel tyto nesrovnalosti soudu nedokázal věrohodně vysvětlit. Doklady za nákup dílů z plexiskla od P. K. stěžovatel i jeho bratr jednoznačně prohlásili za falzifikáty, které P. K. vyhotovil dle přání stěžovatele, neboť nutně potřeboval peníze. Stěžovatelovu tvrzení, že tyto faktury nechal na stole v kanceláři a účetní je omylem zahrnula do účetnictví, soud neuvěřil. Závěry plynoucí z výpovědi svědků potvrdil i znalecký posudek z oboru účetnictví, podle něhož byly finanční prostředky v pokladně jen díky jednorázovým vkladům stěžovatele. Faktury by však měly být zahrnuty jako běžný daňově uznatelný příjem. K polemice stěžovatele vztahující se k hodnocení jednotlivých důkazů soudy obou stupňů lze odkázat na podrobné odůvodnění jejich rozhodnutí.

Na procesní pochybení nalézacího soudu, spočívající v přečtení částí spisu finančního úřadu obsahujících vyjádření jednotlivých osob v rámci zpráv o kontrole, a předestření výpovědi svědka B. při hlavním líčení, reagoval odvolací soud zrušením rozsudku nalézacího soudu a vrácením k dalšímu řízení se závazným pokynem pochybení napravit. V dalším řízení nalézací soud vázán uvedeným právním názorem ke zjištěním plynoucím z takto vadně provedených důkazů ve svých úvahách nepřihlížel, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí. Stěžovatel konkrétní námitky vztahující se k výše uvedeným procesním pochybením v dalším řízení nevznášel. Pokud tak činí až nyní ve velmi obecné rovině, Ústavní soud se jimi vzhledem k uvedenému, vázán zásadou subsidiarity, dále věnovat nemůže.

Ústavní soud tak dospěl k celkovému závěru, že procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu dodržel příslušné základní ústavní i zákonné předpoklady a zásady. Oba soudy svým rozhodováním i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu