Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2141/07

Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, AK se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2007 č. j. -436 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práv ústavně mu zaručených v d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že soudci Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, Mgr. Miloš Zdražil, JUDr. Alena Pokorná a JUDr. Pavel Mihola nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. a u Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích pod sp. zn. .

Stěžovatel uvedl, že Okresní soud v Chrudimi zamítl jeho žalobu, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí. K projednání stěžovatelova odvolání byl podle rozvrhu práce určen senát 18 Co Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ve složení Mgr. Miloš Zdražil, JUDr. Alena Pokorná a JUDr. Pavel Mihola, proti kterým stěžovatel uplatnil námitku podjatosti, neboť byl přesvědčen, že jmenovaní soudci nejsou nestranní. Důvod podjatosti spatřoval v tom, že tito soudci se v jiné stěžovatelově právní věci (vedené pod sp. zn. ) odmítli zabývat všemi aspekty věci a potvrdili zamítavý rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. (publ. pod č. 477/2005 Sb.). Vrchní soud v Praze však neshledal pro vyloučení jmenovaných soudců zákonné podmínky, neboť okolnost, že rozhodovali ve věci, resp. věcech téhož účastníka, nemohla být sama o sobě důvodem k jejich vyloučení.

Stěžovatel vytkl Vrchnímu soudu v Praze, že se se vznesenými argumenty, kterými odůvodnil pochybnosti o nepodjatosti jmenovaných soudců, dostatečně nevypořádal a k doložení svého tvrzení svoje námitky zopakoval. Upozornil, že si je vědom toho, že ustanovení se nepoužije v případech, kdy je doložitelné, že věc rozhodující soudci postupovali tak, že jejich úkony, řešené otázky a způsob jejich řešení prejudikovali jejich stanovisko i ve všech dalších věcech stěžovatele, má však za to, že v dané věci existují objektivní symptomy, které vyloučení jmenovaných soudců odůvodňují; v této souvislosti plně odkázal na argumentaci disentujících soudců ke stanovisku pléna Ústavního soudu a uvedl, že se s ní ztotožňuje a pro účely svého podání ji označuje za svoji. Stěžovatel dále poukázal na to, že ustanovení poskytuje menší rozsah ochrany základních práv a svobod, než umožňuje č. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto bylo dle jeho názoru povinností soudu ve věci přednostně aplikovat citovaný článek Úmluvy v zájmu příznivější možnosti ochrany základních práv stěžovatele.

II.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí připojeného k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze konstatoval, že stěžovatel tvrzený vztah soudců k projednávané věci neuvedl, vytkl jim pouze, že v jiném svém rozhodnutí vyšli z nálezu (správně: stanoviska) Ústavního soudu a kritizoval způsob přijetí tohoto rozhodnutí. Vrchní soud uvedl, že obecným soudů nepřísluší, aby se vyjadřovaly k činnosti Ústavního soudu, a proto ponechal tyto otázky bez povšimnutí. K námitce podjatosti pak konstatoval, že soudci senátu 18 Co ve svých vyjádřeních shodně uvedli, že nemají vztah k věci, účastníkům, ani k jejich zástupcům a že rovněž nemají žádný zájem na výsledku řízení. Ke konfliktu ustanovení s Úmluvy Vrchní soud v Praze uvedl, že postrádal stěžovatelovu relevantní právní argumentaci, neboť z judikatury uveřejněné k předmětnému článku Úmluvy se neuvádí, že by byli vyloučeni takoví soudci, kteří u téhož soudu rozhodovali v jiných věcech mezi stejnými účastníky a obecně téhož předmětu sporu. Vrchní soud zdůraznil, že okolnost, že ve věcech týkajících se téhož účastníka rozhodoval stejný soudce, který případně jeho odvolání v jiné věci nevyhověl, nemůže být sama o sobě důvodem jeho vyloučení, tedy ani jeho podjatosti. Subjektivní přesvědčení stěžovatele o opaku k vyloučení soudce nepostačuje, neboť musí objektivně existovat důvod pro pochybnost o nepodjatosti.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Dosavadní judikatura Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, avšak nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. např. nález

sp. zn.

, Sb. n. u. sv. 34, str. 255). Pochybnosti musí být určitým způsobem objektivizovány v tom směru, že existují a účastníkem jsou tvrzeny určité objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce zpochybněna.

Ústavní soud již dříve přezkoumával rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterými tento soud rozhodl o námitce podjatosti týchž soudců Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v jiných stěžovatelových věcech, a argumentaci vrchního soudu shodnou s tou, jak byla v projednávané věci výše rozvedena, označil za ústavně souladnou a verifikoval ji. V usnesení

sp. zn.

ze dne 4. 2. 2008 čtvrtý senát Ústavního soudu vyložil, že jako příčina podjatosti soudců nemůže vystupovat jejich právní názor na určitou věc, tím spíše, je-li podepřen právním názorem pléna Ústavního soudu navazujícím na dosavadní rozhodovací činnost Ústavního soudu, jež zahrnuje taktéž stěžovatelem v ústavní stížnosti citované stanovisko. Ze skutečností, že na jeho podkladě stěžovatel zpochybňuje nepodjatost soudců senátu 18 Co příslušného krajského soudu, nelze vyvozovat důvody pro vyloučení soudců z rozhodování. Tento závěr byl prezentován i v předchozích usneseních Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 19. 9. 2007 a

sp. zn.

ze dne 27. 9. 2007, která jsou stěžovateli známa, neboť byla vydaná v řízeních o ústavních stížnostech věcně zcela srovnatelných s projednávaným návrhem a s totožnými účastníky řízení (srov. na http://nalus.usoud.cz). Čtvrtý senát Ústavního soudu tak neměl důvod se od závěrů v citovaných usneseních vyložených jakkoliv odchýlit ani v projednávané věci, a proto postačí na ně v podrobnostech zcela odkázat.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 11. března 2008

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu