Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3103/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka a o ústavní stížnosti J. H., A. V. a A. V. všichni zastoupeni JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Křižíkova 16, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2007 č.j. -99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení d (dále jen ), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2005, č.j. -68, jímž byl změněn rozsudek nalézacího soudu tak, že bylo vyhověno žalobě stěžovatelů, kterou se domáhali nahrazení projevu vůle - udělení souhlasu Městské části Praha 4 k dohodě o výměně bytu mezi stěžovateli.

V ústavní stížnosti uvádí, že si jsou vědomi toho, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím konečným, neboť věc byla vrácena k dalšímu řízení městskému soudu a o meritu věci bude dále rozhodováno v řízení před obecnými soudy, ale jsou toho názoru, že jsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ). Uvádí, že důsledky rozhodnutí Nejvyššího soudu dopadají nejen na účastníky samotné, ale i na příslušníky jejich rodin, zejména pak na nezletilé dítě, a s ohledem na možný nepříznivý zdravotní stav nezletilého (zejména psychický) se jedná o zájem nejen soukromý, ale i celospolečenský. Rozhodnutí Nejvyššího soudu navíc zakládá nestabilitu a nejistotu v právních vztazích.

Ústavní soud nejdříve konstatuje, že předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené , a to včetně podmínek ust. cit. zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. V tomto smyslu přezkoumal Ústavní stížnost spolu s napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že v současné době není přípustná.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Musí tedy nastat situace, kdy se stěžovatel již nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. Ustanovení zcela výjimečné umožňuje průlom do zásady subsidiarity a ústavní stížnost je přípustná, i když stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv. Musí se však jednat o stížnost, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Jinými slovy aplikace ustanovení přichází tedy v úvahu, pouze pokud se jedná o ústavní stížnost podanou proti konečnému pravomocnému rozhodnutí, přičemž ze strany stěžovatele nebyly vyčerpány všechny opravné prostředky (procesní prostředky dané mu k ochraně jeho práv).

Stěžovatelé však podali ústavní stížnost, ačkoli řízení před obecnými soudy stále pokračuje. Za této situace je ústavní stížnost předčasná a její přípustnosti se zásadně nelze domáhat poukazem na ust. , neboť tam uvedená eventualita se především týká situace, kdy věc pravomocně skončila, aniž stěžovatel vyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv.

Nadto k aplikaci ustanovení je možné přistoupit, jen pokud jsou bezpodmínečně dány okolnosti způsobilé vést Ústavní soud k závěru, že je nutno věc vyjmout z běžného právního postupu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že naplnění této podmínky Ústavní soud spatřuje především v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (

sp. zn.

, Sb.n.u. sv. 7, str. 325;

sp. zn.

, Sb.n.u. sv. 12, str. 71), nebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává potíže či nejednotnost a vyžaduje novelizaci předpisů (sp.zn.

, Sb.n.u. sv. 2, str. 151), příp. kdy se jedná o věc, jež se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů (

sp. zn.

, Sb.n.u. sv. 5, str. 283), nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (

, Sb.n.u. sv. 9, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (

, Sb.n.u. sv. 13, str. 221).

Stěžovatelé odvíjí přesah svých vlastních zájmů pouze od významu kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu pro samotné účastníky řízení a jejich rodinné příslušníky, přičemž v důsledku jimi zastávaného názoru by však mohlo každé kasační rozhodnutí (na základě tvrzené protiústavnosti) založit aplikovatelnost "mimořádného" ust. , což by vedlo k úplnému popření principu subsidiarity ústavní stížnosti.

Z ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí je zřejmé, že v předmětné věci bude dále vedeno o návrhu stěžovatelů řízení před Městským soudem v Praze, proti jehož rozhodnutí mohou brojit dalšími opravnými prostředky. Přestože právní názor vyslovený v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je pro další řízení před obecným soudem závazný, Ústavní soud není oprávněn, s ohledem na jeho kompetence dané u ČR a , zasahovat do řízení a věc hmotněprávně posuzovat ještě před vyčerpáním všech zákonem stanovených prostředků.

Stěžovatelům zůstává zachována možnost v dalším řízení realizovat veškerá svá práva zakotvená v příslušných právních normách a případně i možnost podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí ve věci, pokud by podle názoru stěžovatelů porušilo jejich základní ústavně zaručená práva.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení e) jako návrh nepřípustný.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu