Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3277/07

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele Ing. P. L., zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě - Slezské Ostravě, Jaklovecká 18, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007, č. j. -54, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2006, č. j. -27, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 27. 12. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozhodnutím Městského úřadu v Bílovci, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále jen "městský úřad"), ze dne 3. 3. 2005, č. j. 6953-04, uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle , o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit tím, že dne 5. 6. 2004 v době od 10 hod. do 10.45 hod. parkoval se svým osobním vozidlem Audi 80 rz. NJL 49-93 ve Studénce na místní komunikaci v ul. Mírové poblíž domu č. 623, v úseku komunikace označeném dopravní značkou B29 "Zákaz stání". Za tento přestupek byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 200 Kč a současně byl zavázán uhradit státu náklady řízení ve výši 1000 Kč. Stěžovatel podal proti rozhodnutí městského úřadu odvolání, nicméně Krajský úřad Moravskoslezského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství (dále jen "krajský úřad"), rozhodnutím ze dne 2. 5. 2005, č. j. DSH/3754/05/Pt, napadené rozhodnutí městského úřadu jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí krajského úřadu napadl stěžovatel žalobou, která byla následně rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 10. 2006, č. j. -27, zamítnuta. Zamítnuta byla rovněž kasační stížnost, kterou stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007, č. j. -54. Rozhodnutí krajského a Nejvyššího správního soudu napadl stěžovatel svou ústavní stížností.

V postupu obecných soudů a ve vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí stěžovatel spatřoval porušení , a d a a y. Stěžovatel namítal, že správní orgány, jakož následně i obecné soudy, chybně vyhodnotily provedené důkazy a v důsledku toho dospěly k nesprávným závěrům o skutkovém stavu věci, resp. nesprávnému závěru o tom, že se stěžovatel dopustil přestupku. Stěžovatel v ústavní stížnosti předložil obsáhlou polemiku s jednotlivými závěry krajského a Nejvyššího správního soudu, přičemž zejména zdůraznil, že ve věci rozhodující orgány nepřípustně a neodůvodněně upřednostnily výpověď policisty M. M. před dalšími důkazy, které tuto výpověď zpochybňovaly, a dále že jeho obhajoba byla pokládána za účelovou jen proto, že některá tvrzení uplatnil až v řízení před městským úřadem a nikoliv již v prvé fázi projednávání přestupku za účasti policisty. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na skutečnost, že měl právo odmítnout věc projednat v blokovém řízení a veškeré rozhodné okolnosti vylíčit až v řízení před městským úřadem. Je nepřípustné, aby byl stěžovatel za svůj postup sankcionován tím, že jeho výpověď bude označována za nevěrohodnou a nepravdivou. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007, č. j. -54, a rozsudek krajského soudu ze dne 9. 10. 2006, č. j. -27, zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatele s hodnocením důkazů správními orgány, resp. se závěry vzešlými z přezkoumání tohoto hodnocení krajským a Nejvyšším správním soudem. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy (správními orgány), a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, z jakých důvodů měly za to, že správní orgány posoudily věc správně, jak po skutkové, tak i po právní stránce. S tvrzením stěžovatele, že nebylo přihlíženo k důkazům, jimiž byla zpochybňována výpověď policisty M. M., se nebylo možno ztotožnit. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrno, že výpověď policisty byla pečlivě hodnocena v souvislosti s ostatními důkazy, a teprve na základě takto provedeného hodnocení byl učiněn závěr o skutkovém stavu věci. Skutečnost, že obecné soudy, resp. správní orgány, při hodnocení provedených důkazů dospěly k závěrům, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje, však nezakládá porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Z hlediska ústavněprávního je podstatné, že není možno konstatovat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť žádný z provedených důkazů nebyl způsobilý správnost a úplnost skutkového stavu zjištěného správními orgány, resp. obecnými soudy, zásadním způsobem zpochybnit. Co se týče tvrzení stěžovatele, že byl postižen za to, že uvedl některé rozhodné skutečnosti až v řízení před městským úřadem, je možno uvést, že věrohodnost výpovědi stěžovatele byla správními orgány, resp. obecnými soudy, hodnocena ve vztahu k okolnostem konkrétního případu, kdy za situace, kdy stěžovatel s policistou o přestupku nejprve diskutoval, se jevilo pravděpodobným, že by argument o nevolnosti syna uplatnil již v tento okamžik. Jestliže stěžovatel tento argument vznesl až v řízení před městským úřadem, je logické, že se tato skutečnost odrazila v hodnocení věrohodnosti takového argumentu. Přesto byla obhajoba stěžovatele obecnými soudy přezkoumána a tyto se s ní řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Za daných okolností a při neexistenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními pak Ústavnímu soudu nepříslušelo jejich závěry jakkoliv přehodnocovat.

Jelikož Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout podle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2008

Michaela Židlická předsedkyně senátu