Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3080/07

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele L. R., zastoupeného Mgr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2007, č.j. -87, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2007, č.j. -103, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 4. 12. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž v Ostravě (dále jen " ") v právní věci VD AMOS, družstvo, v postavení žalobce proti stěžovateli v postavení žalovaného, o 219.494,50 Kč s příslušenstvím, uložil stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 10.000 Kč. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadaným usnesením ze dne 4. 9. 2007 k odvolání stěžovatele usnesení krajského soudu ze dne 8. 6. 2007 potvrdil.

Stěžovatel se domníval, že vydáním napadaných usnesení obecných soudů bylo zasaženo jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v , odst. 2 d (dále jen " "), resp. porušena zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu y.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve popsal dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, k čemuž doplnil své výtky vůči usnesení krajského soudu ze dne 16. 1. 2007, č.j. -78. V dalším stěžovatel Ústavnímu soudu předestřel výklad ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), který stěžovatel považuje za správný. Na tomto podkladě pak stěžovatel prohlašoval, že jeho konání, kdy určenému znalci Ing. P. odmítl poskytnout součinnost, je nutno vnímat jako využití práva přiznaného stěžovateli ustanovením , a to práva na odepření výpovědi. Byl-li stěžovatel za takto specifikované jednání obecnými soudy sankcionován, nelze než označit napadaná rozhodnutí obecných soudů za porušující základní práva a svobody stěžovatele. Takto naznačenou argumentaci stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže rozvedl.

Z napadaných usnesení obecných soudů Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 25. 9. 2006, č.j. -67, ustanovil v předmětné právní věci znalce Ing. P. za účelem vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, účetní evidence, a současně uložil stěžovateli poskytnout znalci potřebnou součinnost. Stěžovatel však poskytnutí součinnosti znalci Ing. P. odmítl, neboť se neztotožňuje s rozhodnutím o ustanovení znalce ze dne 25. 9. 2006, které považuje za protiústavní. S ohledem na takto konstatované pak vydal napadané rozhodnutí ze dne 8. 6. 2007, a to s odkazem na ve spojení s . Vrchní soud k odvolání stěžovatele přezkoumal usnesení krajského soudu ze dne 8. 6. 2007, ovšem shledal jeho věcnou správnost, proto jej jako takové usnesením ze dne 4. 9. 2007 potvrdil.

II.

Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nepřehlédl, že část námitek obsažených v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatele směřuje proti usnesení krajského soudu ze dne 16. 1. 2007, č.j. -78. K tomuto však musí Ústavní soud stěžovatele upozornit, že vzhledem k petitu jeho ústavní stížnosti je předmět řízení před Ústavním soudem omezen výhradně na napadaná usnesení obecných soudů, Ústavní soud proto nemůže v nyní posuzované záležitosti zkoumat, zda ustanovením znalce Ing. P. za účelem vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, účetní evidence, resp. uložením stěžovateli poskytnout znalci potřebnou součinnost, byla zasažena ústavně zaručená práva stěžovatele. Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že k takto předestřené otázce se již vyslovil ve svém usnesení ze dne 6. 6. 2007,

sp. zn.

.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti prohlašuje, že jeho odmítnutí poskytnout součinnost znalci Ing. P. je nutno vnímat jako využití práva přiznaného stěžovateli ustanovením , tedy práva na odepření výpovědi, za kteréžto jednání není možno stěžovatele nikterak sankcionovat. Výše naznačenou argumentací tak stěžovatel zpochybňuje správnost výkladu a aplikace ustanovení ve spojení s , s , jak k těmto přistoupily obecné soudy v právní věci stěžovatele. V návaznosti na svou rozhodovací praxi je však povinností Ústavního soudu v reakci na výtky stěžovatele zvažovat nikoliv to, zda a do jaké míry jsou výklad a aplikace provedené obecnými soudy pro stěžovatele optimální, nýbrž posoudit pouze případný exces takovéto interpretace a aplikace, které již vybočují z postulátů zakotvených v hlavě páté y, a z tohoto důvodu by je bylo možno kvalifikovat jako svévolnou interpretaci či aplikaci práva (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003,

sp. zn.

, publikované pod č. 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, str. 383; dostupné také na www.judikatura.cz).

Dle již ustálené judikatury Ústavního soudu vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti ( y), stojící mimo soustavu obecných soudů ( y), není možno považovat za nějakou superrevizní instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci jednoduchého práva, připadá dle názoru Ústavního soudu v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999,

sp. zn.

, publikovaný pod č. 98 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, str. 17; dostupný také na www.judikatura.cz).

V obecné rovině Ústavní soud k výhradám stěžovatele z ústavní stížnosti poznamenává, že dle jeho zjištění postupovaly obecné soudy ve věci stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními a taktéž ustanoveními, která upravují základní zásady civilního procesu a respektovaly záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Ústavní soud má za to, že obecné soudy provedly výklad ustanovení , který, byť se může jevit stěžovateli jako restriktivní, není natolik extrémní, aby odůvodňoval zásah Ústavního soudu v podobě zrušujícího rozhodnutí. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti.

Dospěly-li krajský a vrchní soud na základě interpretace příslušných zákonných ustanovení k přesvědčení, že nevylučuje, při uvážení konkrétních okolností souzené věci, uložení pořádkové pokuty stěžovateli ve smyslu , pak tento postup obecných soudů nenese znaky excesu vybočujícího z postulátů hlavy páté y, resp. nelze jej označit za svévolnou interpretaci či aplikaci práva. Obecné soudy se nedopustily výkladu ustanovení ve spojení s , s zjevně rozporujícího účel a znění těchto zákonných ustanovení, přičemž závěr krajského a vrchního soudu o přípustnosti uložení pořádkové pokuty stěžovateli, který odmítl poskytnout znalci Ing. P. jakoukoliv součinnost, je nutno chápat jako výraz nezávislého soudního rozhodování. Obecné soudy se při výkladu a aplikaci příslušných zákonných ustanovení pohybovaly v ústavněprávním rámci, stěžovatel tak nemůže závěry, k nimž obecné soudy dospěly v napadaných usneseních, z hlediska ústavněprávního úspěšně zpochybňovat. Výklad ustanovení ve spojení s , s , jak k tomuto přistoupily obecné soudy v napadaných usneseních, je nadto podporován stanovisky odborné literatury, kdy tato nehovoří o možnosti účastníka řízení s odkazem na zcela odmítnout poskytnutí součinnosti znalci, nýbrž konstatuje, že: "Účastník může odmítnout sdělit znalci určité skutečnosti, neboť je v tomto případě ve stejném postavení jako při své výpovědi před soudem (srov. )." (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. . Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 1066 s., str. 593). Nakonec rovněž ze závěrů vyslovených Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 11. 1. 2005,

sp. zn.

, v němž se Ústavní soud mimo jiné zabýval významem části textu ustanovení ve slovech "a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut", lze usuzovat na problematičnost výkladu relevantních zákonných ustanovení předkládaného stěžovatelem, dle něhož citovaná část ustanovení opravňuje účastníka, kterému bylo soudním rozhodnutím uloženo poskytnout znalci potřebnou součinnost ve smyslu , zcela odmítnout poskytnutí součinnosti znalci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2005,

sp. zn.

, publikovaný pod č. 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, str. 35; dostupný také na www.judikatura.cz).

Ústavní soud pro úplnost připojuje, že z obsahu ústavní stížnosti stěžovatele a napadaných rozhodnutí obecných soudů nevyplynulo, že by postup obecných soudů ve věci stěžovatele při interpretaci práva, či v jiné souvislosti v průběhu projednávání věci, obsahoval jakýkoliv prvek svévole. Za těchto okolností je proto nutno napadaná rozhodnutí obecných soudů, která Ústavní soud má za ústavně konformní, akceptovat. Ústavní stížnost je proto pouhým nesouhlasem stěžovatele s napadanými rozhodnutími obecných soudů a neplyne z ní nic, co by posuzovanou věc posunovalo do roviny ústavněprávní.

Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu