Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1703/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. L. K., právně zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2007 sp. zn. a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která splňuje i další formální náležitosti dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle d.

Stěžovatel podal správní žalobu proti České správě sociálního zabezpečení a požadoval zrušení jejího rozhodnutí, kterým bylo vysloveno, že stěžovateli nenáležela výplata starobního důchodu od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1995 a od 12. 4. 1998 do 31. 5. 2002 a má vrátit přeplatek na starobním důchodu ve výši 436 838 Kč. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byla žaloba zamítnuta s tím, že stěžovateli výplata starobního důchodu od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1995 nenáležela pro nesplnění podmínek ust. , ve znění provedeném Podle cit. ustanovení, ve znění platném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2005 nebylo možné vyplácet starobní důchod po dobu dalšího zaměstnání po vzniku nároku na tento důchod s výjimkou stanovenou v odst. 2, tedy pokud občan vykonával zaměstnání sjednané na dobu nejvýše jednoho roku. Tato podmínka neplatila po dobu od 1. 1. 1996 do 31. 12. 1997. Po novele , o důchodovém pojištění, provedené , byl do ustanovení vložen nový odstavec 5, podle kterého výplata starobního důchodu, na který vznikl nárok podle , náleží osobám vykonávajícím výdělečnou činnost na základě pracovněprávního vztahu, jen pokud tento vztah byl sjednán na dobu určitou, lze-li jej podle zvláštních předpisů na tuto dobu sjednat. V případě, že byl starobní důchod vyplacen osobě, která měla založen pracovní poměr na dobu neurčitou, je zde zákonný důvod k vrácení neoprávněně vyplacených částek. Soud dospěl k závěru, a to i na základě jiného rozhodnutí soudu, že pracovní poměr stěžovatele, založený jmenováním dne 1. 1. 1994, byl pracovním poměrem na dobu neurčitou. Pokud v jiném řízení o pracovněprávním sporu bylo jednoznačně prokázáno, že pracovní poměr stěžovatele byl v rozhodném období pracovním poměrem na dobu neurčitou, nelze pak v jiném řízení tvrdit, že stěžovatel byl přesvědčen o tom, že jeho pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou a tedy plně vyhovuje předpisům o sociálním zabezpečení.

Dle soudu stěžovatel nesplnil ani podmínku uvedenou v přechodném ustanovení čl. V odst. 4 , tj. neupravil ve stanovené lhůtě svůj pracovní poměr na dobu určitou. Jeho pracovní poměr tak trval beze změny i po 11. 4. 1998, přičemž po tomto datu nesplňoval podmínky souběhu starobního důchodu s výdělečnou činností dle , o důchodovém pojištění, a proto mu výplata starobního důchodu od 12. 4. 1998 nenáležela. Pracovní poměr byl ukončen až dne 31. 5. 2002, kdy byly vyrovnány mzdové nároky stěžovatele a jeho zaměstnavatele.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou a podrobným způsobem se vypořádal se všemi námitkami. Ztotožnil se s právními závěry krajského soudu, že se jednalo o pracovní poměr sjednaný na dobu neurčitou s tím, že z příslušných právních předpisů nijak nevyplývalo, že by ministr nemohl jmenovat ředitele státního podniku na dobu určitou. Ohlašovací povinnost dle je považována za splněnou, pokud k ní dojde v 8-denní lhůtě přímo plátci důchodového pojištění, tedy České správě sociálního zabezpečení. Pro běh subjektivní prekluzivní lhůty je rozhodný okamžik, kdy tuto skutečnost zjistil plátce, tj. žalovaná a v daném případě se tak stalo dne 27. 11. 2002, kdy bylo žalované doručeno oznámení o podezření neoprávněné výplaty dávky důchodu. Rozhodnutí žalované (původní) o vrácení přeplatku bylo vydáno dne 15. 9. 2003, tedy před uplynutím jak tříleté subjektivní, tak desetileté objektivní prekluzivní lhůty. V otázce institutu subjektivní solidární odpovědnosti stěžovatele a zaměstnavatele se Nejvyšší správní soud přiklonil k právnímu názoru krajského soudu. Ustanovení zakládá objektivní odpovědnost příjemce dávky starobního důchodu vrátit vyplacené dávky starobního důchodu, které mu nenáležely. Jedná se o tzv. objektivní odpovědnost, to znamená o odpovědnost za výsledek, kterou nese stěžovatel. Tato odpovědnost nastává okamžikem, kdy se naplní hypotézy právní normy, tedy dojde k výplatě dávky, ač pro ni nebyly splněny podmínky. Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli, že se jedná v podstatě o výjimku v systému odpovědnosti práva sociálního zabezpečení, nicméně ji nepovažuje za protiústavní.

K námitce posouzení období od 1. 4. 2001 do 31. 5. 2002, kdy podle stěžovatele sice trval pracovněprávní vztah, avšak pro potřeby odpovědnosti vrácení přeplatku je třeba jej odlišovat od právního vztahu sociálního zabezpečení, který trval jediný den, a to 31. 5. 2002, je podle názoru soudu rozhodující doba, po kterou byl stěžovatel v pracovněprávním poměru na dobu neurčitou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, stejně jako v předcházejících řízeních, že rozhodnutí vedlejšího účastníka je vadné už proto, že ve výroku absentuje konkrétní zákonné hmotněprávní ustanovení právního předpisu práva sociálního zabezpečení. Dále stěžovatel namítá neústavnost ve věci aplikovaného přechodného ustanovení čl. V odst. 4 , které jej nutilo upravit podmínky výkonu funkce ředitele státního podniku, do které byl jmenován na dobu neurčitou. Nepřípustně tak formou nepřímé retroaktivity zasáhlo právo veřejné do práva soukromého.

Dle stěžovatele v jeho případě aplikovaná objektivní odpovědnost podle je koncepčně nekonzistentní s obecně uplatňovanými systémy odpovědnosti pojištěnců za neoprávněně vyplacené dávky sociálního pojištění, fungujícími na principech odpovědnosti za protiprávní jednání nebo za zavinění. Tato odchylka není dostatečně ústavně odůvodněna. Výsledek sporu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem ovlivnila aplikace tohoto neústavního ustanovení, proto stěžovatel navrhuje zvážit jeho ústavnost.

V případě stěžovatele se jednalo o diskriminační přístup k jeho osobě se zvýhodněním zaměstnavatele, který se rovněž podílel na způsobeném přeplatku na starobním důchodu. Stěžovatel byl také v dobré víře, když spoléhal na informační propojenost všech orgánů sociálního zabezpečení v odvislosti s ohlašovací povinností. Stěžovatel také namítá jako neústavní nastavení podmínek pro zaměstnávání důchodců.

K výzvě Ústavního soudu se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastník řízení. Nejvyšší správní soud odmítl námitku o toleranci vadného rozhodnutí vedlejšího účastníka, které neuvádí konkrétní hmotněprávní ustanovení použitého právního předpisu. K otázce odpovědnosti stěžovatele za přeplatek na starobním důchodu soud zopakoval, že zakládá tzv. objektivní odpovědnost příjemce. Postup vedlejšího účastníka, který konal dle platných a závazných právních předpisů je zákonný. Podstatné v dané věci je, že dávka byla vyplácena neoprávněně, čímž došlo k nastoupení odpovědnostního právního vztahu ohledně jejího vrácení. K připodepisování přihlášek zaměstnavatele k sociálnímu pojištění, soud uvedl, že pokud právní předpis jednoznačně stanoví, komu je příjemce dávky povinen písemně ohlásit ve stanovené lhůtě skutečnosti rozhodné pro trvání nároku na dávku, nelze splnění této povinnosti odůvodnit dobrou vírou ohledně informační provázanosti příslušných orgánů sociálního zabezpečení. Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění obou napadených rozsudků. Vedlejší účastník řízení popsal, na základě jakých hmotněprávních a procesních norem ve věci rozhodoval. O nepravou retroaktivitu čl. V odst. 4 se nejedná, právní předpis stanovil podmínky pro výplatu starobního důchodu při souběhu s pracovním poměrem starobního důchodce "pro futuro", tedy stejné podmínky pro všechny, bez ohledu na to, kdy byl důchod přiznán. Naopak jiný postup by vytvořil nerovnost podmínek pro poživatele důchodů odlišených pouze relativně nahodilým faktorem, tj. datem přiznání důchodu, a byl by neústavní. Použití ustanovení nastupuje právě v případech, na které dopadá ustanovení a 2 a na něž odkazuje v zákoně poznámka pod čarou. Uvedené ustanovení je ve vztahu k stejného zákona v poměru speciality, a má proto aplikační přednost. Napadené ustanovení bylo zakotveno , kterým se mění a doplňují některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o důchodovém pojištění, s účinností od 1. ledna 1996, a jeho ústavnost nebyla dosud zpochybňována.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody ( nález

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 1. Nález č. 17). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou tedy samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Z obou napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se podrobně zabývaly jak jednotlivými opravnými prostředky jako celky, tak v nich obsaženými námitkami jednotlivě. Při provádění řízení, tedy i při vymezení a hodnocení skutkového stavu a při právním hodnocení, nijak nevybočily obecné soudy z pravomoci, která je jim svěřena v věta prvá y.

Ve svém rozhodnutí,

sp. zn.

(in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 5. Nález č. 63), Ústavní soud uvedl, že pokud ústavní stížnost spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to ve zcela shodném smyslu i rozsahu jako v opravném prostředku, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na y zjevně nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Konečně v rozhodnutí,

sp. zn.

(in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 6. Usnesení č. 32), uvedl, že pokud navrhovatel napadá v ústavní stížnosti pouze právní názor obecných soudů (které se na výkladu zákonného ustanovení shodly) a v ničem jiném jejich pochybení nespatřuje, ani postupu soudů nic nevytýká, je třeba ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Právo na soudní ochranu není porušeno tím, že soud vysloví svůj právní názor, lišící se od názoru navrhovatele, na základě něho rozhodne a toto rozhodnutí řádně odůvodní.

Uvedené závěry zcela dopadají na posuzovanou ústavní stížnost, neboť podstata námitek stěžovatele je totožná s námitkami obsaženými jak v opravném prostředku (resp. správní žalobě), tak v kasační stížnosti a obecné soudy se s těmito námitkami zákonem předpokládaným způsobem vypořádaly.

Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě došlo k nespravedlnosti tím, že jak vedlejší účastník, tak obecné soudy rozhodly o jeho povinnosti vrátit přeplatek na dávce starobního důchodu. Jako nesprávné a nespravedlivé spatřuje především posouzení jeho odpovědnosti za přeplatek dle ustanovení K tomu Ústavní soud uvádí, že objektivní odpovědnost je skutečně v právních vztazích důchodového pojištění vzácná a v současné době se aplikuje v podstatě jen v případě odpovědnosti za vznik přeplatku na starobním důchodu v těch případech, kdy výplata starobního důchodu nenáležela z důvodu konkurence s příjmem z výdělečné činnosti. Uvedené konstatování připustil jak vedlejší účastník, tak i Nejvyšší správní soud. Podle shora cit. ustanovení, jestliže byl občanovi vyplácen starobní důchod a nebyly přitom splněny podmínky stanovené zákonem o důchodovém pojištění pro výplatu tohoto důchodu, má plátce důchodu vůči tomuto občanovi nárok na vrácení těch vyplacených částek starobního důchodu, které mu nenáležely. Vznik povinnosti k úhradě přeplatku je zde spojen s hmotněprávní úpravou obsaženou v ust. o důchodovém pojištění. Jak je patrné z charakteru a účelu této hmotněprávní úpravy, jejím záměrem bylo zabránit souběhu výplat bez ohledu na subjektivní stránku věci a tedy bez ohledu na zavinění. Odpovědnost je proto v těchto případech konstruována jako odpovědnost objektivní. Z pohledu právní teorie by bylo možné hovořit o tzv. absolutní objektivní odpovědnosti, tedy o odpovědnosti "za výsledek", jejíž podstatou je odstranění objektivním právem reprobovaného právního stavu spočívajícího právě v konkurenci výplat starobního důchodu a příjmu z výdělečné činnosti. Procesní norma nezná ani žádné liberační důvody, které by mohly být případnou příčinou zproštění této objektivní právní odpovědnosti. Ústavní soud v dané věci odkazuje na již stabilní judikaturu Nejvyššího správního soudu, vztahující se k odpovědnosti příjemce dávky starobního důchodu za vzniklý přeplatek (např. rozhodnutí sp. zn. ).

V usnesení ze dne 27. 9. 2005,

sp. zn.

(www. judikatura.cz) se Ústavní soud zabýval stejnou otázkou, tedy odpovědností příjemce dávky starobního důchodu na vzniklém přeplatku a shledal, že obecné soudy tím, že stanovily odpovědnost stěžovatele dle , nepostupovaly žádným způsobem protiústavně a jejich výklad cit. ustanovení byl ústavně konformní.

Ústavní soud se rovněž v několika případech (např.

,

) vyslovil i k ustanovení a konstatoval, že aplikací cit. ustanovení na případy stěžovatelů - starobních důchodců, nebylo porušeno žádné jejich ústavně zaručené právo či svoboda.

K účelu a smyslu ustanovení § 37 odst. 1 cit. zákona již i Nejvyšší správní soud konstatoval, že toto ustanovení je regulativem právních vztahů sociálního zabezpečení v oblasti důchodového pojištění, jehož účelem je stanovení dávek důchodového pojištění pro pojištěné oprávněné osoby v případě, že nastane zákonem předvídaná sociální událost, a jsou-li rovněž splněny další zákonem požadované podmínky. Právní úprava nereguluje pracovněprávní vztahy a nedopadá na ně ani zprostředkovaně. Pokud § 37 odst. 1 zákona stanoví podmínku pro výplatu přiznaných dávek důchodového pojištění v podobě existence pracovněprávního vztahu sjednaném na dobu určitou, pak tímto nejsou dotčeny pracovněprávní vztahy, nedochází k jejich vzniku, změně nebo zániku. Zákon pouze upravuje podmínku, při jejímž splnění je přípustný souběh výplaty dávky důchodového pojištění v podobě starobního důchodu a příjmu z výdělečné činnosti. Je dáno na výběr pojištěnému, kterému byl přiznán starobní důchod, zda bude pobírat dávku důchodového pojištění v souběhu s příjmem z výdělečné činnosti za existence pracovněprávního vztahu na dobu určitou, nebo případně zůstane v pracovněprávním vztahu na dobu neurčitou bez současného nároku na výplatu přiznané dávky. Účelem zákona a dávek důchodového pojištění v podobě starobního důchodu je minimalizovat negativní následky snížení výdělečné činnosti pojištěných osob v důsledku dovršení důchodového věku a je sociálně spravedlivé a ústavně souladné, aby ti, kteří hodlají ve výdělečné činnosti bez jakéhokoli časového omezení pokračovat nadále, ač sami již splnili podmínky nároku na dávku, výplatu dávky neobdrželi.

Závěrem Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v případě stěžovatele správně interpretovaly a posléze aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jejich rozhodnutí jsou vyčerpávajícím způsobem odůvodněna, přičemž zejména Nejvyšší správní soud reagoval na všechny stěžovatelem uplatněné námitky, a není proto žádného důvodu k zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodnutí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zvážení ústavnosti ust. , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, jakož i ust. čl. V odst. 4 , v petitu však návrh na jejich zrušení nepodal.

Pouze nad rámec tedy Ústavní soud uvádí, že podle , o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle názoru stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Z ustanovení vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, z toho důvodu je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu