Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 260/96

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele J. H, zastoupeného advokátem JUDr. P. H, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, t a k t o :

Návrh s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. , a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. , neboť dle jeho tvrzení postupem těchto soudů bylo porušeno jeho právo jako fideikomisárního substitučního dědice ve smyslu a d. Uvedené soudy se porušení těchto jeho základních práv dopustily tím, že chybně interpretovaly ustanovení .

Toto pochybení spatřuje navrhovatel v tom, že soudy vykládají uvedené ustanovení tak, že znamená úplnou nepoužitelnost § 608 odst. 2 o. z. o. z roku 1811 po 31. 3. 1964, takže po tomto datu již nelze dědit z titulu svěřeneckého náhradnictví. Navrhovatel se s tímto názorem neztotožňuje, neboť dle jeho stanoviska, pokud by zákonodárce chtěl říci, že veškerá ustanovení o svěřeneckém náhradnictví jsou po 1. 4. 1964 naprosto nepoužitelná, formuloval by toto ustanovení jinak a nehovořil by pouze o "zániku omezení". Navrhovatel dále vytýká odvolacímu i dovolacímu soudu jejich interpretaci pojmu "omezení" ze svěřeneckého náhradnictví. Navrhovatel zde podává vlastní výklad tohoto ustanovení i uvedeného pojmu a tvrdí, že odvolací i dovolací soud se bez hlubší analýzy příslušných ustanovení ubíraly zcela nesprávným směrem, což mělo za následek i zcela nesprávné právní posouzení věci a v konečném dopadu i rozhodnutí ve věci samé.

Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti i z přiložených rozhodnutí soudů všech tří stupňů, že bratr navrhovatele J. H. podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dědickou bezvýminečnou přihlášku jako jediný právní nástupce substituta J. H., zemřelého 1960, k substituční podstatě - nemovitostem v kat. úz. N. - a ta byla odmítnuta. J. H. podal proti usnesení o odmítnutí stížnost k Městskému soudu v Praze, který rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Pečlivě se zabýval odůvodněním svého rozhodnutí a to do té míry, že připustil podat proti němu dovolání vzhledem k tomu, že jde po právní stránce o rozhodnutí zásadního významu. Proti němu podal J. H. dovolání, k němuž byl příslušný Nejvyšší soud ČR. Nejvyšší soud ve svém rozsudku dovolání zamítl s odůvodněním, že odvolací soud při řešení právní otázky, pro kterou připustil dovolání, nepochybil a jeho rozhodnutí bylo správné a sám opět velmi zevrubně své stanovisko odůvodnil.

Nato podal k Ústavnímu soudu ústavní stížnost bratr J. H., J. H., jako jeho jediný zákonný dědic, neboť J. H. 2. 8. 1996 zemřel.

Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti i všech rozhodnutí, která jí předcházela, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. Jak vyplývá z předložených listinných důkazů, navrhovatel napadá v ústavní stížnosti pouze právní názor soudů, v ničem jiném jejich pochybení nespatřuje. Všechny tři soudy se po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů zcela jednoznačně shodly na stejném výkladu ustanovení a velmi konkrétně svůj právní názor v odůvodnění vyjádřily a všechny tři soudy věc řádně v souladu se zákonem projednaly za účasti navrhovatele, provedly dokazování a vyvodily právní názor, který řádně zdůvodnily. Konečně ani navrhovatel

v ústavní stížnosti při postupu soudům nic nevytýká. Právo na soudní ochranu není porušeno tím, že soud vysloví svůj právní názor, na základě něho rozhodne a toto rozhodnutí řádně odůvodní.

Na základě všech uvedených skutečností Ústavní soud dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle ustanovení ,

č. , a proto mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 3. prosince 1996