Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2213/07

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky T. Ž., zastoupené Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2007, č. j. -43, a výroku II. usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2007, č. j. -32, a o návrhu na odklad vykonatelnosti výroku II. usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2007, č. j. -32, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 23. 8. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud postupoval dle a odložil vykonatelnost výroku II. usnesení Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 4. 2007, č. j. -32.

Výrokem I. usnesení okresního soudu ze dne 17. 4. 2007, č. j. -32, bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky proti Ing. Vladimírovi Baše (dále jen "vedlejší účastník"), správci konkurzní podstaty úpadce JUDr. A. Ž., o zaplacení částky 9 650 Kč s příslušenstvím, výrokem II. pak byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 11 781 Kč. Proti výroku II. usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") jej však neshledal důvodným a usnesením ze dne 31. 5. 2007, č. j. -43, rozhodnutí okresního soudu potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy pochybily, neboť při rozhodování o náhradě nákladů řízení řádně nezohlednily všechny rozhodné skutečnosti a v důsledku toho neaplikovaly ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), ačkoliv tak vzhledem k okolnostem případu měly učinit. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že žalobu vedenou pod sp. zn. podala z důvodu opatrnosti, neboť si jako právní laik, nemající s ohledem na své majetkové poměry možnost konzultace s odborníkem, nebyla jistá, zda této žaloby není k ochraně jejích práv třeba. Kdyby přitom v souvisejícím řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. nedocházelo při rozhodování o žádosti stěžovatelky o ustanovení právního zástupce k průtahům, kdy o žádosti ze dne 1. 6. 2006 bylo krajským soudem rozhodnuto až dne 12. 10. 2006, mohla být stěžovatelka ustanoveným právním zástupcem o nadbytečnosti další žaloby včas informována a tuto by nebyla podala. Dle názoru stěžovatelky se měly tyto okolnosti a rovněž skutečnost, že podání žaloby zapříčinil svým chováním vedlejší účastník, promítnout v úvaze soudu o aplikovatelnosti ustanovení . Obecné soudy se však možností aplikace tohoto ustanovení v odůvodnění svých rozhodnutí vůbec nezabývaly, ačkoliv stěžovatelka ve svém odvolání a v jeho doplnění ze dne 27. 5. 2007 popsala veškeré rozhodné skutečnosti a výslovně navrhla, aby bylo ustanovení aplikováno. V důsledku výše uvedených pochybení měly dle stěžovatelky obecné soudy porušit y ČR a , , a d (dále jen " "), proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Ústavní soud rovněž podotýká, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999,

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001,

sp. zn.

, publikován tamtéž, svazek č. 24, nález č. 163, str. 183 a násl.). Pochybení v tomto smyslu však Ústavní soud neshledal.

V prvé řadě nutno podotknout, že krajský soud se při posuzování důvodnosti odvolání stěžovatelky zabýval pouze argumentací uvedenou v samotném odvolání a nikoliv již v jeho doplnění ze dne 27. 5. 2007, neboť toto doplnění neměl v době svého rozhodování k dispozici. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu okresního soudu, sp. zn. , usnesení okresního soudu ze dne 17. 4. 2007, č. j. -32, bylo stěžovatelce doručeno dne 30. 4. 2007 a dnem následujícím počala běžet patnáctidenní odvolací lhůta. Dne 10. 5. 2007 obdržel okresní soud odvolání stěžovatelky, které dne 15. 5. 2007 plně v souladu s ustanovením , dle nějž platí, že jakmile všem účastníkům uplyne lhůta k podání odvolání a jakmile jsou provedena šetření podle odstavce 2, předloží předseda senátu věc odvolacímu soudu, postoupil společně se spisem, sp. zn. , krajskému soudu. Doplnění odvolání stěžovatelky, datované dnem 27. 5. 2007 a doručené okresnímu soudu dne 29. 5. 2007 bylo krajskému soudu postoupeno dne 6. 6. 2007, tedy v okamžiku, kdy již bylo o odvolání stěžovatelky rozhodnuto. Skutečnost, že krajský soud nepřihlédl k obsahu doplnění odvolání, doručeného okresnímu soudu dne 29. 5. 2007, nelze považovat za zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, neboť stěžovatelka podala předmětné doplnění až poté, co všem účastníkům řízení uplynula odvolací lhůta a spis byl postoupen krajskému soudu, přičemž nikterak neavizovala, že by měla v úmyslu svou argumentaci, uváděnou v odvolání, dále rozšiřovat. Obecné soudy postupovaly plně v souladu s procesními předpisy a skutečnost, že se za daných okolností nedostalo doplnění odvolání do dispozice krajského soudu včas, nebyla důsledkem jejich pochybení, nýbrž důsledkem pozdního jednání stěžovatelky. V samotném odvolání, doručeném okresnímu soudu dne 10. 5. 2007, se stěžovatelka aplikace výslovně nedomáhala, nelze tedy krajskému soudu vytýkat, že se tímto blíže nezabýval. Z výjimečné povahy ustanovení vyplývá, že není povinností soudu, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k aplikaci tohoto ustanovení nepřistoupil (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

,

, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jestliže krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí ustanovení výslovně nezmínil, lze argumentem a contrario dovodit implicitní závěr soudu o nenaplnění podmínek aplikace tohoto ustanovení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že i pro rozhodování, zda soud využije svého moderačního práva, platí, že Ústavní soud by byl oprávněn do úvah obecného soudu zasáhnout pouze v případě zjevně svévolné aplikace, resp. zjevně svévolného neaplikování, předmětného ustanovení. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je patrno, že tento si byl námitek uplatňovaných stěžovatelkou vědom, nicméně tyto nekvalifikoval jako důvody hodné zvláštního zřetele. Jádro stěžovatelčina tvrzení, jímž tato zpochybňovala správnost nákladového výroku, tzn. skutečnost, že v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. docházelo k průtahům při ustanovování právního zástupce, bylo přítomno již v samotném odvolání, tzn. krajský soud tento stěžejní argument stěžovatelky při svém rozhodování zohlednil. Za těchto okolností považuje Ústavní soud implicitně vyjádřený názor krajského soudu o neexistenci důvodů hodných zvláštního zřetele za ústavně konformní.

Ústavní soud rovněž zjistil, že krajský soud správně dovodil, že při rozhodování o nákladech řízení bylo v předmětné věci s ohledem na znění ustanovení § 146 odst. 2 třeba zkoumat procesní zavinění stran sporu a dospěl rovněž ke správnému závěru, pokud šlo o otázku, komu toto zavinění přičíst. Procesním zaviněním je míněno zavinění, posuzované výlučně z procesního hlediska, tedy z hlediska výsledku řízení. Jestliže bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby stěžovatelkou a toto zpětvzetí nebylo možno, mimo jiné rovněž z důvodu neúplnosti skutkových tvrzení obsažených v žalobě, přičítat chování vedlejšího účastníka, a nebyly shledány důvody pro aplikaci ustanovení , bylo namístě zavázat stěžovatelku k náhradě nákladů řízení. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle . Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2008

Michaela Židlická předsedkyně senátu