Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2047/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů. ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. P., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Praha 1, Štěpánská 630/57, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2007, čj. - 62, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2007, čj. - 76, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), kterým byl zamítnut jeho návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 20. 9. 1993, čj. - 17. Navrhl rovněž zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2007, čj. - 76, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.

V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že rozhodnutím o zamítnutí jeho žádosti na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen ""). Vylíčil průběh řízení před obecnými soudy a tvrdil, že vlastní platební rozkaz mu nebyl nikdy doručen. Pokud Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 17. 4. 2007 konstatoval, že předmětný platební rozkaz byl stěžovateli doručen dne 29. 9. 1993, tato skutečnost se nezakládá na pravdě, protože na doručence není jeho vlastnoruční podpis. Odmítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty stěžovatel považuje za "přepjatý formalismus", který neodpovídá principu materiálního právního státu.

K porušení jeho ústavně zaručených práv došlo i postupem odvolacího soudu, který, ačkoliv dospěl k odlišnému právnímu názoru než krajský soud, napadené rozhodnutí potvrdil. Jeho postupem došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Stěžovatel poukázal na některé judikáty Ústavního soudu, zejména

sp. zn.

,

,

a

.

Z rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě, usnesením ze dne 9. 2. 2007, zamítl návrh stěžovatele (doručený tomuto soudu dne 6. 12. 2006) na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 20. 9. 1993, čj. - 17. V odůvodnění usnesení krajský soud zrekapituloval dosavadní průběh řízení a konstatoval, že podmínkou pro prominutí zmeškání lhůty, uvedenou v , je takový důvod, který je, vzhledem ke konkrétním okolnostem na straně stěžovatele, omluvitelný. Okolnosti uváděné stěžovatelem, tj. že se přes veškerou snahu, bez svého zavinění, nedozvěděl o počátku běhu lhůty k podání odporu, podle názoru soudu omluvitelné nejsou. Tento závěr opřel o skutečnost, že stěžovatel byl v opravném usnesení ze dne 19. 6. 2006 řádně poučen o tom, kdy začíná běžet znovu lhůta k podání opravného prostředku. Neobstojí jeho tvrzení, že pokud by podal odpor přede dnem nabytí právní moci opravného usnesení, soud by jej zamítl pro předčasnost. Procesní předpis - - toto nestanoví, naopak odvolání či odpor je účinný také tehdy, byl-li podán dříve než odvolací lhůta počala běžet, např. bylo-li odvolání podáno dříve, než bylo doručeno rozhodnutí, proti němuž směřuje.

Stěžovatel, podle dodejky, převzal potvrzující usnesení Vrchního soudu v Olomouci dne 23. 10. 2006 s poučením, že proti němu není opravný prostředek přípustný. Z toho vyplývá, že nejpozději v tento den mohlo opravné usnesení nabýt právní moci a následující den začít běžet znovu lhůta k podání odporu. Navíc stěžovatel se, podle úředního záznamu, dostavil dne 30. 10. do soudní kanceláře, převzal ze spisuy, aniž by učinil jakýkoli právní úkon (např. podání ústně do protokolu podle ).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů obou stupňů, prosazuje své vlastní hodnocení věci, zpochybňuje názory obou soudů a označuje je za přepjatý formalismus.

Jak už Ústavní soud mnohokrát konstatoval, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Prostor k jeho zásahu je dán pouze tehdy, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, č. 34).

Jinými slovy řečeno, zásah ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu teprve v případě zásadních vad v daném hodnotícím procesu, což obvykle nastává, když soudní rozhodnutí v příslušném ohledu postrádá adekvátní odůvodnění a soudní rozhodování tak vykazuje znaky libovůle, nebo v případě, kdy hodnocení důkazů nese známky zjevného faktického omylu nebo je zatíženo evidentní logickou chybou. Žádné takové pochybení ovšem Ústavní soud ve zkoumané věci nezjistil. Zde je nutno připomenout, že nespokojenost a nesouhlas stěžovatele s právními závěry soudu ještě není důvodem k podání úspěšné ústavní stížnosti. Prominutí zmeškání lhůty podle ustanovení je zcela na úvaze obecného soudu, s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Je tedy zcela v kompetenci soudu, jak daný případ posoudí, pokud jej náležitě odůvodní, jak se v dané věci také stalo.

Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před soudy obou stupňů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, tvrzených v ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl první senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2007

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu