Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 442/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. C. zastoupené JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem v Týnci nad Sázavou, Družstevní 411, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, č.j. -212, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2004, č.j. -191, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 9. 12. 2003, č.j. -167, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, která v její občanskoprávní věci vydaly obecné soudy. Obsáhle dovozuje, že jimi mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces dle základních práv a svobod (dále jen " ").

Okresní soud Praha - západ v záhlaví uvedeným (v pořadí třetím) rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni Ing. K. S. (dále jen "vedlejší účastnici") částku 773.951,63 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení ve výši 17% ode dne 2. 2. 1995 do zaplacení) z titulu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 18. 10. 1994 (výrok I.) a ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.). Soud prvního stupně, vázán právním názorem soudu odvolacího, uzavřel, že neplatné ujednání o splatnosti náhrady za postoupení restituční pohledávky lze od ostatního obsahu smlouvy oddělit, pročež nastupují pravidla podle § 563 obč. zák.; na základě doplnění dokazování učinil skutkový závěr, že vedlejší účastnice vyzvala stěžovatelku k plnění "v průběhu ledna 1995", v důsledku čeho splatnost pohledávky nastala "nejpozději 1. 2. 1995".

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem (poté, co vedlejší účastnice vzala žalobu co do jistiny zpět, jelikož ji stěžovatelka uhradila) rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit částku 773.951,63 Kč, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. V části, jíž byla stěžovatelce uložena povinnost platit úroky z prodlení, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil ( ).

O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem tak, že je zamítl ( , věta před středníkem, ); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení , uzavřel však, že není důvodné.

Těžiště ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelky se závěry obecných soudů o splatnosti v řízení uplatněného nároku. Oproti ujednání "do konce roku 1994" zdůrazňuje význam té jeho části, kde je stanoveno, že je povinna plnit "při vypořádání společných restitucí", a tvrdí, že tyto "společné restituce" dosud vypořádány nebyly. Závěr obecných soudů, že toto ujednání je pro neurčitost neplatné, považuje stěžovatelka za "naprosto nesprávný a defakto skandální". Dovolává se zejména předchozího (zrušovacího) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, č.j. -79, a odvolacímu soudu vytýká hrubé procesní pochybení, že zde vyjádřený právní názor, vycházející z pravidel výkladu právních úkonů zakotvených v § 35 odst. 2 obč. zák., následně ignoroval. Stěžovatelka dále nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů, zejména výpovědi B. B., který byl podle jejího názoru "hlavním iniciátorem podávaných žalob", a jako svědka jej pokládá za nevěrohodného. Obecným soudům stěžovatelka vytýká též délku řízení, již považuje za nepřiměřenou, jestliže přesáhla osm let.

Ve vyjádřeních k ústavní stížnosti (jež byla stěžovatelce intimována) daly obecné soudy najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná; poukazovaly na to, že s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti se již dříve (v jimi vedených řízeních) vypořádaly, a uzavřely, že ústavní stížnost nepokládají za důvodnou.

Ústavní soud představuje podle y soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu); zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

Tak tomu však v posuzovaném případě zjevně není a stěžovatelka opak ani netvrdí; pokračuje jen v polemice se skutkovými závěry, k nimž obecné soudy dospěly nejen po obsáhlém dokazování, nýbrž i po kasačních rozhodnutích dovolacího a odvolacího soudu (jimiž byl dosavadní proces dokazování usměrněn), a to zásadně uplatněním námitek, jež jim již dříve adresovala. Obecné soudy se s jejími skutkovými námitkami vypořádaly nejen obšírně, nýbrž i způsobem, který má racionální a logicky konzistentní základnu; pouhá možnost jiné skutkové verze, byť i obhajitelné, z něj hodnocení důkazů "excesivní" samozřejmě nečiní. Ostatně ve vztahu k napadeným rozhodnutím nemohlo jít než o oponenturu zjištěním ohledně výzvy k zaplacení žalované částky ve smyslu § 563 obč. zák.

Jestliže se právní námitky stěžovatelky nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. ), pak se ústavněprávní kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna ( ).

Tato zásada ústavně právního přezkumu (a jeho mezí) se uplatňuje ve vztahu k námitkám stěžovatelky, jimiž zpochybnila soudy vyložená a aplikovaná (v hmotném právu zakotvená) kritéria výkladu právních úkonů.

Bylo již řečeno, že kategorie správnosti není finálním referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kriterium ústavnosti.

Přitom platí, že interpretace smluv jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, č. 12, str. 107 a násl.;

sp. zn.

,

); zásah Ústavního soud je namístě až v případech excesivních, zejména zřejmých rozporů mezi tím, co bylo zjištěno, a závěry o právech a povinnostech, jež byly ve smlouvách zakotveny, resp. z nich vyplývají.

O nic takové v dané věci nejde. Není opory pro úsudek, že obecné soudy vybočily z mezí, jež jsou judikatorně fixovány, a jejichž uplatnění je tím i předvídatelné (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, č. 2, pod číslem 1 přílohy; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, sešit č. 5, pod číslem 35; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. , a další).

Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že zmiňuje-li ujednání účastníků výslovně "konec roku 1994", avšak zároveň váže splatnost v řízení uplatněného nároku na "vypořádání společných restitucí" (k němuž v tomto termínu nedošlo), pak je "vnitřně rozporné", a tedy ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost absolutně neplatné, nelze mu ničeho vytknout ani z hlediska práva ani logiky úsudku či zjištěného skutkového základu (účastníci, jakož i osoby na interpretovaném úkonu jinak zúčastněné, se na žádném "pozitivním" výkladu neshodli). V takto ustaveném rámci právního posouzení věci byla proto rozhodnou právní skutečností, určující splatnost závazku, výzva věřitele (vedlejší účastnice) k plnění podle § 563 obč. zák. zcela opodstatně.

Rovněž v kritice, že odvolací soud v druhém rozhodnutí ve věci nerespektoval právní názor, vyjádřený předtím soudem dovolacím (ze dne 26. 4. 2001, č.j. -79), stěžovatelce přisvědčit nelze. Odvolací soud tento názor vyložil zjevně přiléhavě, resp. způsobem, jenž byl jediný možný. Tomu pak koresponduje i následné rozhodnutí dovolacího soudu (ústavní stížností napadené), ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. , jímž odvolacímu soudu přisvědčil, maje též za to, že "postupoval plně v intencích závazného právního názoru uvedeného v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu".

Lze tudíž shrnout, že ústavněprávně relevantní zjištění zjevného vybočení z výkladových (aplikačních) standardů soudní praxe či z obecného racionálně konzistentního rámce k dispozici není; soudy přijaté závěry jsou zakotveny v přiměřených skutkových zjištěních a jsou i adekvátně odůvodněny.

Ani výtky z průtahů v řízení nemohou mít na výsledek řízení o ústavní stížnosti účinný vliv. I kdyby byly Ústavním soudem konstatovány, nemohlo by to vést k stěžovatelkou požadovanému zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť existence těch procesně relevantních okolností, na jejichž základě byly ustaveny, by ani tím být odstraněna nemohla (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

a další).

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu