Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1668/07

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele T. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Bílým, advokátem se sídlem ve Znojmě, Rudoleckého 25, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 12. 1998, č.j. -31, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2004, č.j. -35, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2005, č.j. -48, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 12. 2006, č.j. -59, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 2. 7. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadaným rozsudkem ze dne 2. 12. 1998, v právní věci E. K. a Š. L. v postavení žalobců proti městu Brno v postavení žalovaného, o vydání nemovitosti dle , pod výrokem I. zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobci dohodu o vydání tam specifikovaných nemovitostí, pod výrokem II. upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Napadaným usnesením ze dne 24. 3. 2004 pak městský soud v právní věci A. Al. a stěžovatele v postavení žalobců proti Statutárnímu městu Brno v postavení žalovaného, o návrhu na povolení obnovy řízení, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali obnovy řízení vedeného u městského soudu pod sp. zn. , a určil právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 18. 1. 2005 k odvolání žalobců napadané usnesení městského soudu potvrdil a stanovil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") usnesením ze dne 14. 12. 2006 zamítl dovolání A. A. a stěžovatele a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že její oprávněnost opírá o ustanovení , odst. 2, d.

Své stížnostní námitky stěžovatel směřoval především vůči napadanému rozsudku městského soudu, kdy k zamítnutí návrhu E. K. a Š. L. došlo podle přesvědčení stěžovatele v rozporu s příslušnou právní úpravou. Městský soud totiž návrh E. K. a Š. L. zamítl pro nepředložení osvědčení o státním občanství České republiky těmito osobami, ač povinnost toto učinit z ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stejně jako z ostatních ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích, nikterak neplyne. Takto předestřenou argumentaci stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže rozvedl. Ve vztahu k napadaným rozhodnutím vydaným v řízení o návrhu A. A. a stěžovatele na povolení obnovy řízení stěžovatel prohlašoval, že tato jsou vystavěna na vadné interpretaci zákona o mimosoudních rehabilitacích. Touto skutečností se však obecné soudy rozhodující v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nezabývaly, namísto tohoto pouze přezkoumávaly splnění procesní lhůty právní předchůdkyní stěžovatele E. K. Dle stanoviska stěžovatele tedy obecným soudům unikla podstata návrhu na povolení obnovy řízení, neboť tyto se měly zejména zaměřit na zjištění, zda přikládá osvědčení o státním občanství takovou váhu a význam, jak lze dovodit z napadaného rozsudku městského soudu. Stěžovatel rovněž poukázal na dvě usnesení krajského soudu ze dne 13. 1. 2000, č.j. , a ze dne 18. 1. 2005, č.j. , jimiž senát 20 Co krajského soudu rozhodoval o takřka totožných záležitostech, přesto však dospěl ke zcela rozdílným závěrům.

Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spisy Městského soudu v Brně, sp. zn. , sp. zn. . Při jejich prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.

II.

Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda návrh stěžovatele byl podán včas, zda je přípustný a zda splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené , přičemž shledal, že ve vztahu k napadanému rozsudku městského soudu tomu tak není.

Podle ustanovení je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba dle písm. d) y, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ve smyslu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu městského soudu, sp. zn. , stěžovatel, resp. přesněji jeho právní předchůdkyně E. K., podmínky přípustnosti ústavní stížnosti v té části, jež směřuje proti napadanému rozsudku městského soudu, stanovené v nenaplnila. Ta totiž proti napadanému rozsudku městského soudu nepodala odvolání, které ovšem bylo posledním procesním prostředkem, jenž měla právní předchůdkyně stěžovatele k dispozici, o kteréžto možnosti byla rovněž náležitě poučena v závěru napadaného rozsudku městského soudu. Ústavní soud se zabýval také tím, zda jsou v posuzované záležitosti splněny předpoklady ustanovení , nicméně k takovémuto závěru Ústavní soud nedospěl.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele v její části, v níž směřuje vůči rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 12. 1998, č.j. -31, podle mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh nepřípustný odmítl.

Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených usnesení obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá právní závěry obecných soudů, k nimž tyto dospěly v jeho záležitosti, a to s tím, že městský, krajský ani Nejvyšší soud ČR nikterak nevyvrátily jeho názor o vadnosti interpretace a aplikace § 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích přijatých městským soudem v napadaném rozsudku, nýbrž chybně pouze zkoumaly dodržení procesní lhůty právní předchůdkyní stěžovatele E. K., nelze než označit toto jednání stěžovatele jako jeho polemiku s obecnými soudy ohledně naplnění předpokladů pro vydání rozhodnutí obecnými soudy v té podobě, jak ony učinily. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za podmínky, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. V přezkoumávaném případě ovšem nebyl takovýto zásah do práv stěžovatele shledán.

Obecné soudy ve svých usneseních zřetelně vyložily, na jakém základě byla přijata pro stěžovatele nepříznivá napadaná rozhodnutí, z těchto současně zřejmě plyne, jakými právními úvahami byly obecné soudy vedeny při formulování právního závěru o nepřípustnosti, a především o opožděnosti žaloby na obnovu řízení A. A. a stěžovatele (spis sp. zn. ; zejm. č.l. 36, č.l. 49, č.l. 60). Podle přesvědčení Ústavního soudu právní úvahy obecných soudů, jak jsou seznatelné z jimi vydaných napadaných rozhodnutí, nevykračují z mezí zákona, přičemž na jejich podkladě učiněný právní závěr obecných soudů má Ústavní soud za výsledek ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných právních předpisů, který z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí. V této části tak Ústavní soud uzavírá, že do práva na spravedlivý proces, resp. práva na soudní ochranu, nemůže být zasaženo tím, že obecné soudy vyslovily právní názor, rozhodly na jeho základě a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, což je ovšem případ nyní posuzované věci.

Stěžovatel obecným soudům rovněž vytýká, že pouze přezkoumávaly splnění procesní lhůty právní předchůdkyní stěžovatele E. K. a nezabývaly se tím, že městský soud návrh E. K. a Š. L. ve věci sp. zn. zamítl pro nepředložení osvědčení o státním občanství České republiky těmito osobami, ač povinnost toto učinit z ustanovení § 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, stejně jako z ostatních ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích, nikterak neplyne. K tomuto však Ústavní soud stěžovatele musí upozornit, že žaloba na obnovu řízení je jedním z mimořádných opravných prostředků, jímž se umožňuje překonat překážku věci rozhodnuté, tedy zrušení již pravomocného rozhodnutí a opětovné rozhodnutí ve věci. Zákon proto určuje poměrně přísné předpoklady pro povolení obnovy řízení, jejichž nesplnění je důvodem pro zamítnutí žaloby. Jedním z nich je též podmínka podání žaloby v zákonem stanovené lhůtě, přičemž tato lhůta je nepřekročitelná, její zmeškání nelze prominout. Jestliže tedy obecné soudy naznaly, že v případě žaloby na obnovu řízení A. A. a stěžovatele, resp. jejich právní předchůdkyně E. K., nebyla dodržena lhůta k jejímu podání, kterýžto závěr ve svých usneseních obecné soudy řádně odůvodnily, správně již nepodrobily svému přezkumu věcnou argumentaci, na niž byla předmětná žaloba vystavěna. Zjistí-li totiž obecný soud důvody, které způsobují nemožnost projednání příslušného návrhu, bylo by zcela v rozporu se zásadou hospodárnosti a efektivnosti řízení, pokud by se vypořádával s jednotlivými výhradami žalobců. Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na dvě usnesení krajského soudu ze dne 13. 1. 2000, č.j. , a ze dne 18. 1. 2005, č.j. , jimiž senát 20 Co krajského soudu rozhodoval o takřka totožných záležitostech, přesto však dospěl ke zcela rozdílným závěrům, z čehož stěžovatel usuzuje na porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, zřejmě přehlíží, že specifikovaná rozhodnutí byla senátem 20 Co krajského soudu vydána za podstatně odlišné procesní situace. Usnesením ze dne 13. 1. 2000, č.j. , rozhodoval krajský soud o odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, zatímco usnesením ze dne 18. 1. 2005, č.j. , rozhodoval krajský soud o odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně ve věci opožděně uplatněné žaloby na obnovu řízení.

Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Součást napadaných usnesení obecných soudů tvořily taktéž výroky upravující právo účastníků na náhradu nákladů řízení před obecnými soudy. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě těmito výroky, což ostatně stěžovatel ani netvrdil, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle ustanovení mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Ve vztahu k ústavní stížnosti vůči těm částem výroků napadaných usnesení obecných soudů, v nichž bylo rozhodováno o žalobě, odvolání a dovolání A. A., nutno stěžovatele považovat za osobu neoprávněnou. Citované části výroků totiž nejsou svou podstatou způsobilé zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv. Z tohoto důvodu Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl podle mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2007

Miloslav Výborný

předseda senátu