Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2199/07

Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2007 v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele P. W., zastoupeného JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem se sídlem v Břeclavi, Smetanovo nábřeží 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2007, č. j. -38, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 22. 8. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "") ze dne 19. 6. 2007, č. j. -38, jímž byl změněn výrok II. usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 4. 2007, č. j. -16, v tom smyslu, že stěžovateli byla uložena povinnost uhradit žalovanému P. B. (dále jen "vedlejší účastník") na nákladech řízení částku 30 339 Kč.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že nesprávně aplikoval ustanovení [zjevně míněno ustanovení ] , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), když mu uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Stěžovatel uvedl, že podáním ze dne 3. 4. 2007, doručeným krajskému soudu dne 4. 4. 2007, vzal zpět svou žalobu o zaplacení směnečné pohledávky ve výši 654 500 Kč s příslušenstvím. Krajský soud usnesením ze dne 23. 4. 2007, č. j. -16, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. pak k odvolání vedlejšího účastníka nákladový výrok usnesení krajského soudu změnil jak výše uvedeno; za rozhodnou přitom považoval skutečnost, že vedlejšímu účastníkovi vznikly náklady právního zastoupení v souvislosti s úkony, které právní zástupce vedlejšího účastníka učinil sice až poté, co byla žaloba stěžovatelem vzata zpět, nicméně dříve, než se o zpětvzetí žaloby vedlejší účastník dozvěděl. Stěžovatel v této souvislosti namítal, že přípisem ze dne 3. 4. 2007 vedlejšího účastníka o zpětvzetí žaloby vyrozuměl, ten však obsílku odmítl dne 12. 4. 2007 převzít. Vedlejší účastník přitom zmocnil svého právního zástupce k zastupování v předmětném řízení až dne 26. 4. 2007, bylo tedy zjevné, že kdyby vedlejší účastník zásilku stěžovatele převzal, o zpětvzetí žaloby by se dozvěděl a žádné náklady by mu nevznikly. Dle názoru stěžovatele mu nemůže jít k tíži skutečnost, že vedlejší účastník nepřebírá poštovní zásilky. V závěru své ústavní stížnosti vyslovil stěžovatel přesvědčení, že nezohledněním výše uvedených skutečností byl ze strany vrchního soudu porušen zákon, čímž došlo k "posunutí věci do ústavněprávní roviny". Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení vrchního soudu ze dne 19. 6. 2007, č. j. -38, zrušil.

II.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Ústavní soud rovněž podotýká, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999,

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001,

sp. zn.

, publikován tamtéž, svazek č. 24, nález č. 163, str. 183 a násl.). Pochybení v tomto smyslu však Ústavní soud neshledal.

správně dovodil, že při rozhodování o nákladech řízení bylo v předmětné věci s ohledem na znění ustanovení třeba zkoumat procesní zavinění stran sporu a dospěl rovněž ke správnému závěru, pokud šlo o otázku, komu toto zavinění přičíst. Procesním zaviněním je míněno zavinění posuzované výlučně z procesního hlediska, tedy z hlediska výsledku řízení. Jestliže bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby stěžovatelem a toto zpětvzetí nebylo možno přičítat chování vedlejšího účastníka, což stěžovatel ani netvrdil, bylo namístě zavázat stěžovatele k náhradě nákladů řízení.

Námitka stěžovatele, vztahující se k možnosti vedlejšího účastníka dozvědět se o zpětvzetí žaloby ještě před zplnomocněním právního zástupce, by mohla mít relevanci pouze ve vztahu k úvaze soudu o případné aplikovatelnosti , dle nějž platí, že existují-li důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Z výjimečné povahy ustanovení ovšem vyplývá, že není povinností soudu, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k aplikaci tohoto ustanovení nepřistoupil (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

,

, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Za situace, kdy v odůvodnění svého rozhodnutí ustanovení výslovně nezmínil, lze argumentem a contrario dovodit implicitní závěr soudu o nenaplnění podmínek aplikace tohoto ustanovení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že i pro rozhodování, zda soud využije svého moderačního práva, platí, že Ústavní soud by byl oprávněn do úvah obecného soudu zasáhnout pouze v případě zjevně svévolné aplikace, resp. zjevně svévolného neaplikování, předmětného ustanovení. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu je patrno, že tento si byl námitek uplatňovaných stěžovatelem vědom, nicméně tyto nekvalifikoval jako důvody hodné zvláštního zřetele. Ústavní soud považuje tento implicitně vyjádřený názor ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu za ústavně konformní.

Pro úplnost je možno podotknout, že ani v případě, že by stěžovatel mínil svou námitku tak, že náklady, k jejichž úhradě byl zavázán, nebyly vedlejším účastníkem vynaloženy účelně, neboť žaloba byla v mezidobí vzata zpět, by nebylo možno jeho argumentaci přisvědčit, neboť vedlejší účastník si nebyl v okamžiku, kdy tyto náklady vynakládal, zpětvzetí žaloby vědom. Iniciativa stěžovatele, kdy tento se neúspěšně pokusil vedlejšího účastníka o zpětvzetí žaloby zpravit, není pro posouzení důvodnosti vynaložení nákladů rozhodná. Vedlejší účastník nebyl povinen jeho zásilku převzít a jestliže tak neučinil a o zpětvzetí se nedozvěděl, nejde tato skutečnost k jeho tíži. Náklady, které vedlejší účastník vynaložil na své právní zastoupení, lze proto považovat za účelně vynaložené.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2007

Miloslav Výborný předseda senátu