Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2471/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Romana Vytejčka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 4, Hostivařská 1109, Praha 10, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem Hráského 406, Benešov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2007, č. j. -48, a proti výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 1. 2007, č. j. -39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obvodního soudu ve výroku III., jakož i usnesení soudu městského, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v základních práv a svobody (dále jen " ") a České republiky (dále jen " ").

Obšírným výkladem specifických znaků postavení soudního exekutora dospěl stěžovatel k závěru, že při výkonu exekuční činnosti se připodobňuje soudci, a je zapotřebí mu zajistit obdobné (materiální) podmínky nezávislosti. Takovému požadavku obecné soudy nevyhověly, když v případě zastavení exekuce pro "nemajetnost" povinného právě jemu uložily povinnost k náhradě nákladů exekuce. Podle stěžovatele by stejně jako soudci měla být i exekutorovi zajištěna odměna bez ohledu na výsledek řízení; jinak je jedna skupina osob vykonávající státní moc zvýhodněna oproti druhé.

Z listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením soudu prvního stupně byla k návrhu oprávněného zastavena nařízená exekuce proti povinnému (výrok I.) a povinnému uložena povinnost uhradit soudnímu exekutorovi (stěžovateli) náklady exekuce ve výši 7.735,- Kč (výrok III.), přičemž žádnému z účastníků nebyl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatele, jež směřovalo do výroku o nákladech exekuce, odvolací soud taktéž napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně změnil "jen tak", že výše nákladů exekuce "činí 301.189,- Kč", a že "jinak se v tomto výroku potvrzuje". Ve vztahu k ustanovení ex. řádu a pokládal za rozhodné, že vzhledem k okolnostem, jež vedly k zastavení exekuce ve smyslu ex. řádu, (založených dohodou účastníků, vycházející z mimoexekučního uspokojení oprávněného) "procesní zavinění je třeba přičítat povinnému". V ostatním, co do námitek týkajících se případů zastavení exekuce "pro nemajetnost povinného", odkázal odvolací soud na Stanovisko občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. (uveřejněné pod č. 31/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) a na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. .

Ústavní soud je podle soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.

Otázkou náhrady nákladů exekuce se Ústavní soud již zabýval v řadě svých rozhodnutí (viz kupříkladu usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

a mnohá další) a to se týká i věcí samotného stěžovatele; kupříkladu v usnesení ze dne 20. 4. 2006,

sp. zn.

, se Ústavní soud podrobně vypořádal s obdobnou argumentací, kterou uplatnil i ve věci posuzované, pročež není překážek, aby na tam obsažené odůvodnění Ústavní soud již jen odkázal.

Ku stěžovatelem předestřeným námitkám se poté vyjádřil Ústavní soud ve stanovisku ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. , přijatém postupem dle , a na jehož závěrech není důvod - ani se zřetelem k stěžovatelově oponentuře, opakovaně předkládané - cokoli měnit.

Nad tento rámec je přiléhavé poznamenat, že argument "nemajetností povinného" je v dané věci zjevně nemístný; posuzovaný důvod zastavení exekuce totiž měl základnu v ustanovení [a nikoli, a to ani "věcně", v o.s.ř], a byl výrazem mimosoudního vypořádání mezi oprávněným a povinným. "Nemajetnost povinného" podle obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů nehrála nikterak roli, resp. nebyla ani stěžovatelem (v odvolání) zmiňována. Stěžovateli odvolací soud "vyhověl" potud, že mu přiznal podstatně vyšší náhradu nákladů exekuce než soud prvního stupně, pročež není ani patrno, v čem se mohl stěžovatel cítit být poškozen (resp. že mu byla způsobena nějaká újma a jaká). Stěžovatel tedy - obecně - oponuje shora označeným stanoviskům Nejvyššího a Ústavního soudu, aniž by však užitou argumentaci jakkoli (srozumitelně) spojil s poměry, jež byly významné pro rozhodnutí v dané věci.

Jinak řečeno, stěžovatel, ovlivněn standardními postupy, jimiž tradičně kritizuje rozhodnutí obecných soudů, zde přehlédl, že rozhodná základna pro posouzení otázky náhrady nákladů exekuce spočívala zcela jinde, než jak obvykle očekává (viz "nemajetnost povinného"). Materiálně vzato tedy proti napadeným rozhodnutím neuplatnil ani relevantní námitky z roviny podústavního práva, a tím méně pak z práva ústavního.

Důvod k aplikaci ustanovení je tak doložen, a potažmo i důvod, aby i posuzovanou ústavní stížnost (jako stěžovatelovy předchozí) Ústavní soud coby návrh zjevně neopodstatněný odmítl rovněž; jen na okraj se na odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu a předchozího rozhodnutí ve věci

sp. zn.

přitom odkazuje.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu