Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2043/07

Usnesení

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 26. listopadu 2007

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ZIMBO CZECHIA, s. r. o., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2007 č. j. -130, jímž byla stěžovatelčina kasační stížnost odmítnuta pro opožděnost.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu v elektronické podobě dne 6. 8. 2007 a doplněnou písemným podáním shodného znění předaným téhož dne k poštovní přepravě a doručeným dne 8. 8. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť měla za to, že jím byla porušena její základní práva a svobody zaručená v , a y a v , a d (dále jen "").

Napadeným rozhodnutím byla odmítnuta kasační stížnost stěžovatelky pro opožděnost. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka podala kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze, který jí byl doručen dne 15. 11. 2006. Kasační stížnost byla stěžovatelkou podána na poštu k přepravě dne 30. 11. 2006 a doručena městskému soudu dne 1. 12. 2006 (kasační stížnost tedy nebyla podána v zákonné lhůtě a je zjevně opožděná). Dále Nejvyšší správní soud odkázal na ustanovení (dále jen "").

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítla, že z rozhodnutí není jednoznačně patrné, jakými konkrétními úvahami o opožděnosti se soud zabýval. Z rozhodnutí není zřejmé, jak si soud vykládá jednotlivá ustanovení , přičemž v rozhodnutí se o něm ani nezmiňuje. Z tohoto důvodu považovala rozhodnutí za nepřesvědčivé a rozporné s právem na spravedlivý proces. Stěžovatelka upozornila na poučení připojené k rozsudku městského soudu, ve kterém je uvedeno, že kasační stížnost lze podat ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Stěžovatelka z ustanovení a dovodila, že lhůta k podání kasační stížnosti počala běžet ve čtvrtek dne 16. 11. 2006 a skončila uplynutím čtvrtka dne 30. 11. 2006, a proto byla kasační stížnost podána ve lhůtě. V závěru stěžovatelka upozornila na nejednoznačnost formulace běhu lhůt pro podávání kasačních stížností, což je dle jejího názoru v rozporu s y.

Ústavní soud poté, co zhodnotil skutkovou a právní stránku věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka činí sporným výklad ustanovení a 2 a věty první Tato ustanovení, stejně jako ostatní procesní předpisy (srov. , § 60 trestního řádu, zákona o správě daní a poplatků, ), rozlišují den, který je určující pro počátek lhůty a den počátku běhu lhůty. Toto rozlišující pojetí je na území České republiky zavedeno již desítky let (srov. obecného zákoníku občanského).

Jestliže je lhůta určena na týdny, je rozhodný pro počítání nikoli začátek, ale konec lhůty. Lhůta k podání kasační stížnosti počne sice běžet dnem, který následuje po dni doručení rozsudku krajského soudu, avšak den, který určil počátek lhůty, je den doručení, takže konec lhůty se svým označením shoduje s označením dne doručení. Uvedený výklad odpovídá všeobecně známé, dostupné a konsolidované procesualistické doktríně i judikatuře (srov. např. Wintrová, A., a kol.: Civilní právo procesní, Praha, Linde, 2006, str. 208, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 57/2004 Sb. NSS, str. 29, publikované i v Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková, V., Šolín, M.: soudní. Komentář., Praha, C. H. Beck, 2004, str. 76).

V projednávaném případě byl určujícím pro počátek lhůty den doručení (tj. středa dne 15. 11. 2006) a lhůta počala běžet den následující, avšak v souladu s ustanovením skončila toho dne, který se svým označením shodoval se dnem určujícím počátek lhůty, tj. středou dne 29. 11. 2006. Z uvedeného je zřejmé, že počítání lhůty v projednávaném případě bylo v souladu se zněním procesního předpisu, takže odmítnutí kasační stížnosti pro opožděnost bylo správné.

Na druhou stranu je třeba stěžovatelce přisvědčit, že Nejvyšší správní soud své rozhodnutí odůvodnil poměrně stroze, což však lze v projednávaném případě akceptovat. Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře konstatoval, že není orgánem, který má napravovat každé zákonné pochybení orgánů soudní moci, ale pouze ta, jejichž intenzita mohla zkrátit základní právo či svobodu stěžovatele (např.

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, nález č. 51, str. 9). Takové intenzity zásah do základního práva stěžovatelky není, přičemž nové - po kasačním rozhodnutí Ústavního soudu následující - rozhodnutí ve věci by jí nijak neprospělo, neboť ve výrokové části nutně by bylo stejné.

Fakt, že zákonodárce určil lhůtu k podání kasační stížnosti v týdnech (a nikoliv ve dnech, jak je v právním řádu České republiky v souvislosti se lhůtami pro podávání opravných prostředků obvyklé), může být - a právem - kritizován. Z toho ovšem nevyplývá, že by bylo možno takto zákonodárcem projevenou vůli revidovat výkladem, jenž by relevantní ustanovení zákona upínající se ke lhůtě pro podání kasační stížnosti v rozporu se zněním zákona i tradiční jurisprudencí pozměnil. Nemožnost takové contra legem jdoucí interpretace nemůže být ospravedlněna ani odkazem na zákonodárcem nešťastně a matoucím způsobem použitou stylistiku , dle níž musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí, a nikoliv - jak je formulačně obvyklé - ode dne doručení.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.