Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1030/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti D. M., zastoupeném JUDr. Pavlínou Tomanovou Sabovou, advokátkou v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2006, č.j. -9, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, která byla vydána v jeho trestní věci o povolení obnovy řízení a jimiž byl jeho návrh, aby obnova byla povolena, zamítnut. Stěžovatel je toho názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článcích 36 odst. 1, , a a 6 základních práv a svobod (dále jen " "), v a 2 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen Úmluvy") a v a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Jmenovitě došlo podle jeho názoru k porušení práva na spravedlivý proces a principu presumpce neviny.

Stěžovatel je přesvědčen, že jednání, kterého se dopustil, není trestným činem, pročež mělo dojít, za použití zásady beneficium cohaesionis, k jeho zproštění obžaloby, jak se stalo v případě spoluobžalovaného J. D.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením krajského soudu byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem téhož soudu ze dne 23. 2. 2001, č.j. -1882, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2001, sp. zn. . Zamítavé rozhodnutí soud odůvodnil tím, že výklad právních norem odlišný od výkladu v době původního rozhodování soudu nelze hodnotit jako novou skutečnost ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu, a stejně tak novou skutečností není vada v právním posouzení věci dovozovaná z výkladu právní normy ani odlišný právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ve věci spoluobviněného J. D.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou taktéž napadeným usnesením vrchní soud podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl. Ztotožnil se s právním posouzením věci soudem prvního stupně, resp. s jím podaným výkladem podmínek obnovy řízení, a dodal, že jen zrušení právního předpisu, na základě kterého byl v trestním řízení vydán rozsudek, který nabyl právní moci a nebyl dosud vykonán, je důvodem pro obnovu řízení.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem - všeobecně řečeno - je odstranit (specifické) nedostatky ve skutkových zjištěních; v řízení o povolení obnovy se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí (bez dalšího), nýbrž se (primárně) posuzuje, zda navrhovatel obnovy tvrdí (a dokládá) existenci nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní rozhodnutí ve věci. Podle ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený trest by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem tedy postihuje výhradně ty vady ve skutkových zjištěních, jež nastaly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé relevantně ovlivnit skutkový stav, který byl zjištěn dosud, a teprve na tomto (novém) skutkovém základě ovlivnit původní právní posouzení věci a následně i výrok o vině, trestu či náhradě škody. Novou skutečností proto není, jak správně uzavřely obecné soudy, vada v právním posouzení věci, dovozovaná z jiného (pozdějšího) výkladu právní normy.

V nálezu ze dne 1. 3. 2004,

sp. zn.

, Ústavní soud uvedl, že "novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Nový výklad ustanovení hmotného práva trestního, byť by byl obsažen v nálezech Ústavního soudu, proto již z tohoto důvodu novou skutečností ve smyslu citovaného ustanovení nemůže být, jestliže v době vydání původního rozhodnutí neexistoval. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu. Taková skutečnost v trestním řízení, tedy i v řízení o obnově, se stává předmětem hodnocení právem a nelze ji tedy s právem ztotožňovat. Za právo se přitom považují nejen platné právní normy , ale i závěry o tom, zda určitá skutečnost tvoří prvky znaků hypotézy právních norem, podle kterých se provádí hodnocení této skutečnosti. Z toho vyplývá, že odlišný (pozdější) výklad práva, podmíněný právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, není okolností odůvodňující povolení obnovy řízení". Ústavní soud též odkázal na usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, na které se odvolával i soud prvního stupně v dané věci.v ústavní stížnosti rovněž zmíněné.

Obdobně v usnesení ze dne 15. 4. 2004,

sp. zn.

, Ústavní soud konstatoval, že "obnova řízení podle § 278 odst. 1 tr. ř. řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze proto v řízení o povolení obnovy řízení novou skutečnost spatřovat ve vadě v právním posouzení věci dovozované z jiného (pozdějšího) výkladu právní normy. Odlišný (pozdější) výklad práva, podmíněný právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, není okolností odůvodňující povolení obnovy řízení".

Jelikož obecnými soudy provedený výklad a aplikace relevantních ustanovení trestního řádu je v souladu s touto (ustálenou) judikaturou Ústavního soudu (obecné soudy ji znaly a citovaly), kritizované řízení o povolení obnovy deficitem spravedlivého procesu netrpí; naopak je zjevné, že stěžovatel uplatnil takové výhrady proti původnímu řízení, jež již pojmově institutu obnovy řízení podřaditelné nejsou.

Ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

Lze tedy uzavřít, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle usnesením odmítl.

Poněvadž Ústavní soud ve věci ústavní stížnosti J. D. zrušil i odsuzující rozsudek (v části týkající se jen tohoto spoluobžalovaného) soudu prvního stupně, uplatnění zásady beneficia cohaesionis ve prospěch stěžovatele v dalším řízení zřejmě možné nebylo; k nápravě, kterou stěžovatel v této souvislosti sleduje, je pak k uvážení institut stížnosti pro porušení zákona, k jejímuž podání, jak plyne z obsahu spisu, dal stěžovatel ostatně už dříve podnět.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu