Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1674/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jaromíra Peške, soudního exekutora, se sídlem v Plzni-sever, Lobezská 41, zastoupeného JUDr. Milanem Bokrem, advokátem se sídlem v Plzni, Pilsen Steel s.r.o., Tylova 1/57, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2007, č.j. -46, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 4. 2006, č.j. -29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena kogentní ustanovení platného zákona [ a (dále jen " ")], České republiky (dále jen " "), základních práv a svobod (dále jen " ") v , nález Ústavního soudu

sp. zn.

a stanovisko Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, bod 13.

Z listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením okresního soudu byla na návrh oprávněného a s ohledem na stěžovatelem potvrzenou nemajetnost povinného zastavena nařízená exekuce (výrok I.), oprávněnému uložena povinnost uhradit soudnímu exekutorovi (stěžovateli) náklady exekuce ve výši 8.633,45,- Kč (výrok II.) a o nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto tak, že žádný nemá na jejich náhradu právo (výrok III.). K odvolání stěžovatele krajský soud taktéž napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se povinnost k náhradě nákladů exekuce neukládá žádnému z účastníků. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že povinnost k náhradě nákladů exekuce za situace, kdy oprávněnému nelze přičítat procesní zavinění, nelze uložit nikomu jinému než povinnému, bez ohledu na to, že by se její splnění nejevilo reálným (viz Stanovisko Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. 31/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek); soud prvního stupně však přehlédl, že povinný zanikl po provedené likvidaci výmazem z obchodního rejstříku dne 22. 3. 2006 a byl tedy v době vydání rozhodnutí subjektem již neexistujícím. Proto odvolací soud rozhodl, jak uvedeno výše.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že městský soud svoji argumentaci opřel o stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. , bod XVI, které se však týká důvodu zastavení exekuce pro insolvenci povinného a nikoliv v důsledku jeho zániku. Tím, že náhrada nákladů exekuce mu byla odmítnuta, došlo k porušení ustanovení , výše citovaného nálezu Ústavního soudu, jakož i citovaného stanoviska Ústavního soudu v bodech 2 a 13. Stěžovatel je toho názoru, že "obecný soud interpretoval a aplikoval příslušná ustanovení natolik extrémně, že svým postupem zjevně vybočil z mezí ústavnosti a zasáhl tak do [jeho] práv ... na spravedlivý proces".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda odvolacím soudem podaný výklad ustanovení , 3 a , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení soudního exekutora v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména u.

Ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.

Otázkou náhrady nákladů soudního exekutora se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (viz kupříkladu usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

a mnohá další), a to i těch, jež se týkají věcí stěžovatele; kupříkladu v usnesení ze dne 9. 8. 2007,

sp. zn.

, vydaného v obdobné věci, se Ústavní soud vypořádal též právě s tou argumentací, kterou uplatnil i ve věci posuzované, pročež není překážek, aby na tam obsažené odůvodnění Ústavní soud již jen odkázal.

Nálezem

sp. zn.

, na který se stěžovatel odvolával, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti v případě, ve kterém obecné soudy rozhodly o náhradě nákladů exekutora tak, že ji nepřiznaly vůbec, protože povinný subjekt zanikl výmazem z obchodního rejstříku. Dosah tohoto nálezu byl však posléze vymezen stanoviskem Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. , resp. v něm vysloveným názorem, že uložit povinnost hradit náklady exekuce oprávněnému lze jen za dovozených podmínek; o situaci jejich splnění v nálezu

sp. zn.

zjevně šlo, neboť v něm Ústavní soud dovodil procesní zavinění oprávněného. V projednávaném případě však taková okolnost konstatována nebyla a ani stěžovatel ji netvrdí.

S ohledem na řečené bylo namístě se přidržet již konstantní judikatury a aplikovat ustanovení ; Ustavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu