Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1548/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Štefánikova 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. , a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. , takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v článcích 11 odst. 1, a základních práv a svobod (dále jen " ").

V jednotlivostech stěžovatel uvedl, že obecné soudy především "pominuly právně hodnotit popsaný skutek ve všech jeho souvislostech"; za rozhodné pokládá, že měl v úmyslu pouze "zjistit osobu škůdce", nikoliv mu ublížit na zdraví. Útok na poškozeného byl podle soudů prokázán teprve v době, kdy se poškozený i stěžovatel nacházeli u vozu stěžovatele, tedy nikoliv již v době "tlačení poškozeného zpět", čímž měl poškozeného udeřit až v době, kdy jeho "návalový vztek" již pominul. To pokládá stěžovatel za nelogické, neboť poškozený reagoval po celou dobu "neadekvátně", takže pokud by jej udeřil, učinil by tak nepochybně proto, aby jej již na počátku "zklidnil". Stěžovatel má dále za to, že byl odsouzen za čin, který není trestným činem, neboť intenzita násilí, kterého měl podle závěru soudů užít, nepřekračuje rámec svépomoci; podle jeho názoru svépomoc, která směřuje ve všech okamžicích k právem uznanému cíli, ač může vykazovat znaky trestného činu, není jednáním trestným. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že jeho dovolání meritorně neprojednal, ačkoliv jím uplatněná námitka nebyla postavena na konstrukci vlastního skutkového stavu, jak dovodil dovolací soud, nýbrž na nesouhlasu s právním posouzením věci.

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem městského soudu uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 a trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 20.000,- Kč s tím, že pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, byl mu uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře 20 týdnů. O odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradním trestu a nově rozhodl tak, že v případě, že by peněžitý trest nebyl vykonán "ve stanovené lhůtě", byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody ve (shodné) výměře 20 týdnů. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud taktéž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného než přípustného důvodu) odmítl.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté , nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů ( y) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu ( ) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.

Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává podklad pro úsudek, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci provádění dokazování, stejně jako při hodnocení důkazů. Přijaté skutkové i právní závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a k závěru, že právní posouzení věci je ve vztahu ke skutkovým zjištěním v extrémním nesouladu, dospět nelze. Stěžovatelovými námitkami se zabývaly již obecné soudy; adekvátně vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že jednání, kterého se dopustil, naplnilo všechny znaky skutkové podstaty výše uvedených trestných činů.

Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí též vyvrátil stěžovatelovu představu, že by v dané situaci mohlo být použito ustanovení o nutné obraně (proti útoku, který je již ukončen, není nutná obrana přípustná), a adekvátně též vysvětlil, proč nemohlo jít ani o svépomoc podle § 6 obč. zák. Hodnocení stěžovatelem podaného dovolání jakožto věcně neprojednatelného [§ 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu] pokládá Ústavní soud za korektní a výstižné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje výhrady, jež uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení čtvrté opravné instance mu nepřísluší.

Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu