Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2658/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti WORLD TRAVEL, a. s., IČ: 25214667, se sídlem Klatovská 1818/18, Plzeň, zastoupené Mgr. Zdeňkou Klímovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a H. Z., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podaným návrhem, který i co do ostatních formálních náležitostí vyhovoval požadavkům , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku krajského soudu. Tvrdí, že jeho vydáním bylo nepřípustně zasaženo její právo se domáhat stanoveným způsobem ochrany svých práv [d (dále jen "")] u nezávislých a nestranných soudů (y). "Stanoveným způsobem" ve smyslu uvedeného článku byla zde dle názoru stěžovatelky úprava procesních pravidel obsažená v . Zároveň stěžovatelka namítá porušení y, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni.

Stěžovatelka, podnikatelka provozující cestovní kancelář, žalovala před obecnými soudy vedlejší účastnici o zaplacení částky 12.603 Kč s příslušenstvím, což měl být nedoplatek ceny zájezdu, který si vedlejší účastnice u stěžovatelky objednala a následně také absolvovala. Stěžovatelka tvrzení o nedoplatku opírala o své účetní doklady, když ani z pokladních lístků ani z výpisů z bankovního účtu není předmětná platba patrná. Skutečnost, že vedlejší účastnice cestovala i přes neprovedení úhrady zájezdu v plném rozsahu dle cestovní smlouvy, byla prý zapříčiněna pochybením prodejce zájezdu, který se spolehl na ujištění vedlejší účastnice (resp. jejího manžela), že zájezd byl zaplacen a který následně zároveň chybně přiřadil vedlejší účastnici bezhotovostní platbu ve stejné výši poukázanou jiným zákazníkem.

Okresní soud v Berouně podané žalobě svým rozsudkem ze dne 18. 11. 2005, č. j. -68, vyhověl. Takto rozhodl na základě zjištění, že vedlejší účastnice uzavřela se stěžovatelkou cestovní smlouvu na zájezd v hodnotě 25.603 Kč, zájezdu se zúčastnila, prokázala ovšem pouze částečnou úhradu ve výši 13.000 Kč. Pouhý poukaz na to, že cestovní doklady potřebné k absolvování zájezdu vydává cestovní kancelář podle smlouvy zákazníkovi až po úplném doplacení ceny zájezdu a že stěžovatelce vydány byly, dle okresního soudu jako doklad o úhradě doplatku zájezdu nestačí. A protože vedlejší účastnice jiné doklady nepředložila a z účetnictví stěžovatelky platba nevyplývá, podle názoru soudu své důkazní břemeno ohledně úhrady ceny zájezdu neunesla.

Tento rozsudek k podanému odvolání Krajský soud v Praze svým rozhodnutím napadeným touto ústavní stížností změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud zopakoval do té doby provedené dokazování a doplnil jej o výslech svědka - manžela vedlejší účastnice. Na základě nově zjištěného skutkového stavu pak učinil závěr, že žalobě vyhovět nelze.

Stěžovatelka s tím nesouhlasí. V podání zrekapitulovala dokazování provedené obecnými soudy v obou stupních a připojila úvahu o vadném hodnocení věrohodnosti jednotlivých důkazních prostředků odvolacím soudem. Domnívá se, že svým přístupem porušil zásadu volného hodnocení důkazů, jak je obsažena v , pokud se přiklonil k výpovědi vedlejší účastnice a výpovědi slyšeného svědka a naopak "pominul" listinné důkazy předložené stěžovatelkou.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

S ohledem na charakter stížnostní argumentace považuje Ústavní soud za nutné především připomenout, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a není proto vůči obecným soudům nadřízenou instancí. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83y tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky své ingerence do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval např. již v nálezu

sp. zn.

(publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34).

V posuzované věci stěžovatelka neuvádí nic, co by případ posouvalo do ústavněprávní roviny. Ve vztahu k proklamovanému nerespektování obsahu y se argumentace stěžovatelky nese pouze v obecné rovině nesouhlasu s tím, jak odvolací soud vyhodnotil provedené důkazy. Ohledně tvrzeného nerovného přístupu k účastníkům řízení pak kromě formálního odkazu na článek 37y jakákoliv ústavněprávní argumentace dokonce úplně chybí.

Pokud stěžovatelka nesouhlasí s vypovídací hodnotou toho kterého z provedených důkazů, anebo považuje-li dokazování k některému z tvrzení za nedostatečné, pohybují se její argumenty pouze v rovině běžného zákona a návrh není nic jiného než polemika s tím, v jakém rozsahu obecné soudy považovaly za potřebné vést dokazování a jak vyhodnotily zjištěný skutkový stav. S takovým návrhem nemohla stěžovatelka před Ústavním soudem uspět. V občanském soudním řízení jsou k rozhodování sporů a jiných právních věcí povolány obecné soudy, které jsou ve své rozhodovací činnosti nezávislé ( y). Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů ( ). Pouze v případě, že rozhodnutí zcela chybí nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, anebo v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s y, a s y. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, kdy v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Jinak platí, že Ústavní soud provedené dokazování a přijaté závěry obecných soudů nepřehodnocuje, a to dokonce ani tehdy, pokud s nimi sám nesouhlasí. Pouze zjišťuje, zda rozhodnutí nezasahuje nepřípustným způsobem do základních práv či svobod. Žádný takový zásah v posuzovaném případě neshledal.

Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku v dostatečném rozsahu a dostatečně přesvědčivě vyložil, jak posoudil jednotlivé důkazy, proč považoval za potřebné dokazování doplňovat a jak posléze toto doplněné svědectví hodnotil. Pokud dospěl k závěru, že žalovaný nedoplatek zájezdu byl stěžovatelce vedlejší účastnicí uhrazen, Ústavnímu soudu to z pozice garanta ústavnosti nepřísluší zpochybňovat. Konečně je také nutno poznamenat, že odvolací soud jako důkaz významný pro uvedený závěr nevzal pouze výpověď manžela vedlejší účastnice, jak stěžovatelka naznačuje, ale důraz kladl též na fakt, že stěžovatelka poskytla z cestovní smlouvy plnění, což byla skutečnost mezi stranami nesporná.

Ústavní soud končí konstatováním, že v posuzované věci byla kritéria jejího posunu do ústavněprávní roviny zpřísněna i výší částky, o kterou se spor vedl. Je-li totiž rozhodováno o peněžitém plnění tak malém, že ani nepřipouští napadnout rozhodnutí o něm dovoláním, nutně se to musí odrazit i v přístupu k posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti (srov. v této souvislosti např. usnesení

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, str. 421 a násl.).

Protože Ústavní soud dotčení základních práv stěžovatelky neshledal, podanou ústavní stížnost podle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2007

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu