Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1142/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Skoumalem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2006, č.j. -1035, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně, ze dne 14. 11. 2005, č.j. -948, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, posléze uvedené do souladu s ustanovením a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí v částech, ve které se jej týkají; je toho názoru, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho práva zaručená v , , a základních práv a svobod (dále jen " ").

V podrobnostech stěžovatel uvedl, že "byl nepřiměřeně potrestán", jelikož uložený trest byl trestem "exemplárním" za to, že se "odvážil vztáhnout ruku na majetek místní elity" (skutkem pod bodem 4/ "napadl majetek místostarosty města Rumburk"). Tomu odpovídá i kvalifikace skutku pod bodem 3/ jako trestného činu pokusu krádeže, neboť pouhé posouzení jakožto trestného činu neoprávněného užívání cizí věci by takové potrestání neumožnilo. S tím podle stěžovatele souvisí i skutečnost, že spolupachatelé skutků 3/ a 4/ (K. A. a J. V.) za ně potrestáni nebyli. Obviněný A. byl podle stěžovatele tím "odměněn" za to, že proti němu "křivě" vypovídal. Soudy nepřihlédly k jeho obhajobě a neumožnily, aby ji "v plném rozsahu uplatnil"; před soudem prvního stupně mu nebyla dána možnost, aby "aby sdělil, co sdělit chtěl ...[a] když už něco řekl, předsedkyně senátu to bagatelizovala... Osoby svědčící v [jeho] prospěch nebyly považovány za důvěryhodné, naopak soud uvěřil osobám svědčícím proti [němu], ačkoliv taková svědectví byla v menšině".

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu sp. zn. Okresního soudu v Děčíně se podává, že stěžovatel (spolu s dalšími osobami) byl rozsudkem soudu prvního stupně shledán vinným spácháním trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zákona, trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zákona, trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zákona a trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zákona. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků.

K odvolání poškozené krajský soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla poškozená odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a znovu rozhodl tak, že stěžovatel je povinen poškozené zaplatit škodu ve výši 106.086,- Kč. Stěžovatelovo odvolaní (jakož i odvolání spoluobžalovaných) bylo podle § 256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítnuto.

Rovněž napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo (a spoluobžalovaného) dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, jako podané z jiného než zákonného důvodu.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté , nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů ( y) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu ( ) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.

Pro režim ukládání trestů v trestním řízení - z pohledu stěžovatelem uplatněné námitky - je pak příznačné, že poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení, a vyložit rozhodné okolnosti nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně; pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu určení ukládaného trestu) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity okolnosti, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo zda ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně byl jejich význam zjevně vadně poměřen. Podobně je tomu i v ostatních případech diskrece, kdy až nezdůvodněný a nepředvídatelný exces z rozumného a přiléhavého uspořádání posuzovaných poměrů (libovůle) posouvá věc do ústavněprávní roviny; v rozporu s požadavky spravedlivého procesu je též rozhodnutí, jemuž chybí smysluplné zdůvodnění.

V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.

Co do tvrzených vad při provádění a hodnocení důkazů platí, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro úsudek, že obecné soudy (prvního a druhého stupně) pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci provádění dokazování, stejně jako při hodnocení důkazů. Přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Stěžovatelovými námitkami se zabývaly již obecné soudy; adekvátně vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že provedené důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Oba soudy taktéž v podrobnostech rozvedly, proč byl odsouzený skutek pod bodem 3/ kvalifikován jako trestný čin krádeže a nikoliv jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci, čehož se stěžovatel domáhal. Maje na zřeteli vymezení skutku, k němuž obecné soudy dospěly, nelze - zejména z hledisek ústavněprávních (viz výše) - jimi zvolenému právnímu posouzení nikterak oponovat. Není důvod ani pro úsudek, že obecné soudy při hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků a spoluobviněných porušily právo rovnosti účastníků, neboť, jak bylo uvedeno výše, řídí se zásadou volného hodnocení důkazů, jejíž aplikace v posuzovaném případě nebyla - zjevně - porušena.

Též s námitkou ohledně tvrzeného pochybení spočívajícího v uložení "nepřiměřeného" trestu se obecné soudy adekvátně vypořádaly, když v podrobnostech rozvedly, jakými úvahami se při ukládání výše trestu řídily. Jelikož není důvodu pochybovat, že o trestu bylo rozhodnuto v mezích zákonného uvážení, prosadí se limity ústavněprávního přezkumu, jak byly vyloženy shora; důsledkem jejich uplatnění pak je, že o "nezdůvodněném, resp. nepředvídatelném excesu" zde uvažovat nelze.

Co do námitky, že před soudem prvního stupně nebyla respektována jeho práva na obhajobu, je z obsahu spisu zřejmé, že se stěžovatel řízení aktivně účastnil, při hlavním líčení kladl dotazy, na něž bylo odpovídáno; vždy byla přítomna také jeho obhájkyně, a výhrady proti záznamu hlavního líčení nevznesl. V ústavní stížností tvrzené porušení práva na obhajobu stěžovatel nenamítal ani v dříve podaném dovolání.

S touto výjimkou stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval výhrady, jež uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení čtvrté opravné instance mu nepřísluší.

Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu