Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 818/07

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 24. října 2007 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti B. J., zastoupeného Mgr. Jiřím Koubou, advokátem se sídlem v Praze 9, Pod Pekárnami 245/10, proti rozsudkům Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. ze dne 31. 10. 2005 a Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 26. 2. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byly porušeny a 90y ČR, a d.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. , byla napadená rozhodnutí vydána v řízení zahájeném k žalobě Správy majetku města Moravský Krumlov a Města Moravský Krumlov, směřující proti stěžovateli jako žalovanému, pro zaplacení dlužného nájemného a služeb spojených s užíváním jednopokojového bytu v Moravském Krumlově, jehož byl stěžovatel nájemcem na základě nájemní smlouvy ze dne 2. 1. 1992. V průběhu řízení bylo zastaveno řízení ve vztahu k prvému žalobci, neboť tento vzal v celém rozsahu svou žalobu zpět. Po dokazování provedeném řadou listinných důkazů, výslechem stěžovatele i jím navrženého svědka, soud I. stupně - Okresní soud ve Znojmě (v pořadí svým druhým) rozsudkem shora označeným žalobě vyhověl a zavázal stěžovatele k zaplacení dlužného nájemného za období od listopadu 1998 do července 2001 ve výši 6.324,- Kč s příslušenstvím a k náhradě nákladů řízení v částce 8.097,- Kč 2. žalobci.

Proti rozsudku soudu I. stupně se odvolal stěžovatel, který nesouhlasil se závěrem soudu, že žalobci dluží žalovanou částku, neboť, jak tvrdil, nájemné řádně platil podle dohody o výši nájemného a sám je později i zvýšil. V bytě se nezdržoval, po celou dobu bydlel v Praze a o změnách ve výši nájemného nebyl informován.

Odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu I. stupně neshledal odvolání stěžovatele důvodným a rozsudek jako věcně správný potvrdil. Jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, vycházel ze zjištění, že původně účastníky sjednané nájemné a úhrada za plnění služeb spojených s užíváním bytu byla pronajímatelem několikrát upravována podle regulačního pravidla vyplývajícího z ust. v té době platné , přičemž žalobce řádně své nájemce, tedy i stěžovatele, seznamoval s navýšením nájemného ještě před datem splatnosti tohoto zvýšení a to i vyvěšením ve společných prostorách domu. Žalobce také doložil, že stěžovatel nájemné neplatil ve stanovené výši, platil je nepravidelně v různých částkách a bylo také podle soudu prokázáno - a to i s přihlédnutím k platbám, které dokládal stěžovatel - že tento na nájemném a spojených službách skutečně žalovanou částku dluží. K námitce stěžovatele, že nevěděl o zvyšování nájemného, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce postupoval v souladu s příslušnými předpisy a i když písemné oznámení o zvyšování nájemného nemuselo být skutečně stěžovateli vždy doručeno vzhledem k tomu, že v předmětném bytě nebydlel, mohl se s navyšováním nájemného seznámit z informace vyvěšené v domě. Nemůže totiž jít k tíži žalobce, že stěžovatel jen proto, že v domě nebydlel, o navýšení nájmu nevěděl. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že povinnost platit nájemné vzniká od okamžiku vzniku nájmu k bytu a končí jeho zánikem bez ohledu na to, zda nájemce v bytě bydlí či nikoliv.

Proti těmto rozhodnutím soudů obou stupňů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel oponuje závěrům soudů, které ve věci učinily. Obdobně jako v odvolání tvrdí, že o zvyšování nájemného a úhrad za služby nevěděl a zvýšené nájemné tedy hradit nemohl. Je přesvědčen o tom, že je povinností pronajímatele seznámit nájemce s navyšováním nájemného takovým způsobem, aby se o tomto zvýšení prokazatelně dověděl. Žalobci přitom nic nebránilo, aby stěžovatele vyrozuměl o zvýšení, neboť měl k dispozici jeho adresu na poštovních poukázkách, jimiž bylo nájemné hrazeno. Pokud tedy obecné soudy svým nesprávným posouzením věci v podstatě potvrdily nezákonný postup pronajímatele, porušily výše uvedená ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto se domáhá zrušení jejich rozsudků shora označených.

Ústavní soud, poté co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí i připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel ve stížnosti v podstatě dává najevo nesouhlas s postupem obecných soudů v dané věci, s provedeným dokazováním, jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž však opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Jak je patrno ze shora uvedeného, bylo na tvrzení stěžovatele dostatečně reagováno již v řízení před obecnými soudy, na jejichž rozhodnutí - která Ústavní soud, za stavu, kdy právním předpisem nebyla stanovena forma oznámení o zvýšení nájemného, považuje za ústavně konformní - tak lze zcela odkázat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.

Jak shora naznačeno, již soud I. stupně věci věnoval náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Dostatečně objasnil, na základě kterých důkazů, jejich zhodnocení a na ně navazujícího právního posouzení, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, akcentující také povinnosti nájemce, žalobu zamítl. Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za přesvědčivé, věcí stěžovatele se podrobně zabývající, dostatečně objasňující učiněné závěry a nevykazující tak prvky libovůle. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl.

Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2007

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu