Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2064/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Svobody, soudního exekutora, se sídlem v Teplicích, Husitská 692/3, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem v Teplicích, Husitská 692/3, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. -19 ze dne 29. 5. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. -19 ze dne 29. 5. 2007, jímž bylo potvrzeno ve výroku III. usnesení Okresního soudu v Chebu č.j. -13 ze dne 1. 3. 2007. Napadeným výrokem III. usnesení soudu I. stupně bylo uloženo povinnému v exekučním řízení zaplatit stěžovateli náhradu nákladů exekuce ve výši 6.069,- Kč. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení , č. 11 odst. 1, a d (dále jen " ").

Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:

Usnesením Okresního soudu v Chebu č.j. -13 ze dne 1. 3. 2007 byla zastavena exekuce prováděná podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jíž byl pověřen stěžovatel. Exekuce byla zastavena proto, že se v průběhu řízení ukázalo, že majetek povinného nepostačuje ani ke krytí nákladů exekuce. Soud I. stupně rozhodl uvedeným usnesením i o nákladech exekuce, jejichž úhradu uložil povinnému. Stěžovatel toto rozhodnutí napadl odvoláním, v němž požadoval, aby odvolací soud změnil, popř. zrušil rozhodnutí soudu I. stupně ve věci náhrady nákladů exekuce tak, aby tato povinnost byla uložena oprávněnému. Odvolací soud však napadeným rozhodnutím potvrdil výrok soudu I. stupně o náhradě nákladů exekuce s odůvodněním, že oprávněnému lze uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce ve smyslu exekučního řádu jen tehdy, jestliže při zastavení exekuce je z hlediska zásad uvedených v větě první osobou povinnou k náhradě nákladů exekučního řízení. Nelze-li však oprávněnému přičítat zavinění a exekuce byla zastavena proto, že u povinného nebyl zjištěn postižitelný majetek, nelze mu ani v takovém případě uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce.

Stěžovatel s uvedeným výrokem a jeho odůvodněním nesouhlasí. Tvrdí, že odvolací soud interpretoval zákonná ustanovení v rozporu s interpretačními normami obecně i v rozporu se základními principy spravedlnosti. Poukázal na zásadu úplatnosti výkonu exekuční činnosti s odvoláním na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 8. 8. 2005 a

sp. zn.

ze dne 23. 2. 2006. Dále tvrdil, že odvolací soud nesprávně aplikoval , jehož subsidiární použití pro posuzování nákladů exekuce je - podle jeho názoru - vyloučeno. Dovozoval, že z ustanovení exekučního řádu jednoznačně vyplývá (pozn.: tedy při zastavení exekuce), že náhradu nákladů exekuce je možno uložit pouze oprávněnému. Navrhl proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Otázkou náhrady nákladů exekuce se Ústavní soud opakovaně zabýval a své sjednocující stanovisko k uvedené právní problematice vyjádřil ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 12. 9. 2006, v němž uvedl: "Není porušením a d, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému."

Z odůvodnění citovaného stanoviska vyplývá, že plénum Ústavního soudu považuje za ústavně konformní výklad ustanovení exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce vyjádřený v odůvodnění usnesení

sp. zn.

ze dne 14. 4. 2006. Zde Ústavní soud vyložil, že ustanovení až exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení a ), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity ( exekučního řádu). Tam i zde se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. ), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. exekučního řádu), a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce [ exekučního řádu, , 3 exekučního řádu] a nákladů oprávněného ( exekučního řádu), bez toho, že by již zde byly specifikovány.

V předmětné věci senát Ústavního soudu neshledal důvody, které by jej opravňovaly odchýlit se od výše uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu. Nezbylo mu proto než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2007

Vojen Güttler

předseda senátu