Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 304/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Tenisový klub Semily, se sídlem Semily, PSČ: 513 01, zastoupeného Mgr. Janem Polákem, advokátem se sídlem Praha 2, Americká 31/340, PSČ: 120 00, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2006, čj. - 296, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 11. 2004, čj. - 254, a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 3. 11. 2003, čj. - 214, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. - 221, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včasné ústavní stížnosti, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále ""), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozsudků Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové (dále "") a Okresního soudu v Semilech (dále "okresní soud"), vydaných v řízení o určení vlastnického práva, v němž byl v postavení žalovaného.

V obsáhlé, přehledně zpracované ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy porušily jeho právo vlastnit majetek podle d (dále "") tím, že určily, že jím užívané tenisové dvorce jsou ve vlastnictví žalobců. Porušily také jeho právo domáhat se stanoveným postupem práva u nezávislého a nestranného soudu podle y, protože odmítly provést jím navržený důkaz. Stěžovatel tvrdí, že tenisové dvorce, které byly vybudovány jeho právním předchůdcem, jsou se zemí spojeny pevným základem. Jsou tedy nemovitostí ve smyslu a nejsou součástí pozemku. Žalobci, kteří koupili v rámci privatizace průmyslového podniku také pozemek, na němž se tenisové dvorce nacházejí, je tak nemohli koupit, protože nebyly uvedeny jako předmět smlouvy. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že tenisové dvorce jsou součástí pozemku a jsou tak ve vlastnictví žalobců, nepřiměřeně tím rozšířily předmět kupní smlouvy uzavřené v roce 1993. V té době totiž všechny obecné soudy, podle stěžovatele, jednotně uváděly, že tenisové dvorce jsou nemovitostí, a nikoli součástí pozemku. Stěžovatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Odon 23/97. Obecné soudy v jeho případě zcela pominuly, z jakých částí jsou dvorce provedeny. Právě k prokázání povahy konkrétních, stěžovatelem užívaných dvorců odmítly obecné soudy provést nový znalecký posudek. V této souvislosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu

sp. zn.

. Podle stěžovatele je smlouva, pro nesrozumitelnost a neurčitost, absolutně neplatná, kupní cena podniku je navíc nápadně nízká a smlouva je tak neplatná i pro rozpor s cenovými předpisy. Stěžovatel navíc pozemek, na němž jsou dvorce, vydržel, protože delimitační smlouvou na něj tělovýchovná jednota převedla v roce 1992 veškerý jím užívaný movitý a nemovitý majetek a stěžovatel jej od té doby v dobré víře užívá.

II.

Z rozhodnutí obecných soudů a z podání stěžovatele bylo zjištěno, že okresní soud rozsudkem ze dne 3. 11. 2003 určil, že vlastníkem tří tenisových dvorců na pozemkové parcele, označené v uvedeném rozsudku, jsou žalobci, na základě kupní smlouvy ze dne 1. 12. 1993. K odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 2. 11. 2004 rozsudek okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006.

III.

Povaha argumentů, které stěžovatel předkládá, svědčí o tom, že považuje Ústavní soud za další odvolací instanci v rámci obecné justice. Takovou instancí však Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR), rozhodně není. Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. Ústavní soud tak vstupuje do rozhodovací činnosti obecných soudů nikoli pravidelně, ale jen zcela výjimečně a za splnění specifických podmínek. Uvedený dojem snad ve stěžovateli vyvolala skutečnost, že Ústavní soud v tomto případě již jednou rozhodoval, když projednával ústavní stížnost žalobců, vedenou pod

sp. zn.

, a svým nálezem rozhodnutí obecných soudů zrušil. V projednávané věci podmínky pro zásah Ústavního soudu splněny nejsou, protože nebyl shledán žádný důvod, který by ho mohl vést ke zrušení stěžovatelem napadených rozhodnutí.

Okolností odůvodňující zásah Ústavního soudu není neprovedení stěžovatelem navrženého důkazu, v podobě dalšího znaleckého posudku. Obecné soudy totiž odůvodnily, z jakých procesních důvodů již nebylo možné a ani potřebné takový další důkaz provádět (viz str. 5, poslední odstavec rozsudku okresního soudu; str. 3, třetí odstavec rozsudku krajského soudu). Právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu y tedy porušeno nebylo.

Ani interpretace příslušných ustanovení () a z ní vyplývající výrok o určení vlastnického práva žalobců, není důvodem pro zásah Ústavního soudu. Tvrzení stěžovatele o jednoznačnosti právního výkladu povahy "tenisových dvorců" v judikatuře obecných soudů v devadesátých letech minulého století není zcela přesné. Ve stěžovatelem zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1997 je sice uvedeno, že tenisové kurty, jako stavba, nejsou, ve smyslu , součástí pozemku. V pozdějším rozhodnutí ze dne 26. 10. 1999, na které odkázal , již ale Nejvyšší soud zastává názor opačný. Navíc i rozhodnutí Ústavního soudu v této věci ze dne 10. 11. 1998,

sp. zn.

, stěžovatelovu tezi o jednotnosti výkladu povahy tenisových dvorců spolehlivě vyvrací. Konečně není od věci připomenout podpůrný argument krajského soudu o okolnostech jednání před privatizací předmětného podniku, při níž byl stěžovatel seznámen s tím, jak bude s tenisovými kurty naloženo (str. 2, odstavec druhý rozsudku krajského soudu). Zmíněným výkladem příslušného ustanovení nebylo porušeno vlastnické právo stěžovatele ve smyslu y.

Ke stěžovatelovu argumentu o vydržení vlastnického práva, příp. k argumentům o neplatnosti smlouvy pro její neurčitost a rozpor s cenovými předpisy, se již dostatečně vyjádřily obecné soudy a jejich odůvodnění jsou v tomto směru srozumitelná, racionální, logická a ústavně konformní.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává, v ustanovení , jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace takto zjištěné vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, podle ust. , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. října 2007

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu