Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 310/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. N., zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem se sídlem 602 00 Brno, Wurmova 16, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2006, čj. - 53, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2004, čj. - 27, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále " "), navrhl, aby byly zrušeny shora uvedené rozsudky Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně (dále " "), protože má za to, že jejich postupem mu bylo odňato právo na spravedlivý proces garantované d (dále jen " ") a byla také porušena ustanovení věta první a y ČR.

Stěžovatel s odkazem na nález

sp. zn.

(č. 276/2001 Sb.) uvedl, že v době, kdy podával správní žalobu, byla ve správním soudnictví přezkoumávána pouze zákonnost správních rozhodnutí. Řízení o jeho žalobě bylo sice dokončeno podle (dále jen "SŘS") ve smyslu , avšak stěžovatel v žalobě nemohl ani dodatečně uplatnit argumenty, dotýkající se skutkových okolností případu, neboť v době nabytí účinnosti , umožňujícího namítat i nesprávná skutková zjištění, mu již, podle zásady koncentrace, marně uplynula lhůta k doplnění správní žaloby. Stěžovatel se tak v důsledku přijetí nové právní úpravy ocitl v jiném postavení než jaké mu přiznávala původní právní úprava, byť se toto nové postavení na první pohled může jevit jako výhodnější.

II.

Ze spisového materiálu obecných soudů, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 23. 7. 2001, čj. 6479/2000/FŘ/130, zamítlo stěžovatelovo odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu Brno I ze dne 6. 4. 2000, čj. 59768/00/288511/7110, jímž byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). Stěžovatel proti těmto rozhodnutím podal žalobu, o níž v Brně nejprve rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 10. 12. 2003, čj. - 34, vyslovil nicotnost napadených správních rozhodnutí. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2004, čj. - 51, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté rozsudkem ze dne 23. 11. 2004, čj. - 27, stěžovatelovu žalobu zamítl, protože neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání přijetí zdanitelného plnění a neprokázal splnění podmínek pro uplatnění odpočtu DPH. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 2. 2006, čj. - 53, stěžovatelovu kasační stížnost zamítl.

III.

Ústavní soud se již dříve, v řízeních vedených pod

sp. zn.

a

, zabýval ústavními stížnostmi stěžovatele, které směřovaly proti obdobným rozhodnutím správních soudů. V těchto ústavních stížnostech stěžovatel použil identickou argumentaci. Zmíněné ústavní stížnosti byly, jako zjevně neopodstatněné, odmítnuty usneseními ze dne 26. 6. 2006 a 24. 1. 2007. První senát Ústavního soudu neshledal důvod, aby se od těchto předchozích rozhodnutí odchýlil. Na jejich odůvodnění tak odkazuje.

Stručně shrnuto, Ústavní soud neshledal následek aplikace jako protiústavní, i když stěžovateli marně uplynula lhůta k rozšíření žaloby o napadení skutkových zjištění správních orgánů a nová právní úprava na takovou situaci nepamatovala. O neústavnosti by bylo možno uvažovat teprve v případě, že by aplikací bylo stěžovateli odepřeno právo již nabyté na základě , či jinak porušeno stěžovatelovo legitimní očekávání. K ničemu takovému ale nedošlo a stěžovatel se nedostal do horšího právního postavení než jaké mohl očekávat v okamžiku podání správní žaloby. Proto dospěl Ústavní soud k závěru, že nebylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. října 2007

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu