Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 293/06

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele Ing. L. N., právně zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem se sídlem Wurmova 16, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. -18, ze dne 14. 12. 2004, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, č.j. -51, ze dne 8. 2. 2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 19. 5. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. -18, ze dne 14. 12. 2004, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 30. 5. 2001, č.j. 7644/2000/FŘ/130. Rovněž stěžovatel navrhoval zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, č.j. -51, ze dne 8. 2. 2006, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně.

Výše uvedenými rozhodnutími mělo údajně dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována d (dále jen "Listina), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a věta první, y ČR.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v tvrzení, že se bez svého přičinění a v důsledku okolností vyplývajících z přijetí nové právní úpravy týkající se správního soudnictví ocitl v jiném postavení, než jaké mu přiznávala původní úprava. Došlo k tomu tak, že stěžovateli byla dodatečným platebním výměrem č. 19335/99/320911/3487 ze dne 22. 2. 1999 doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 1996 ve výši 677.600,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 30. 5. 2001, č.j. 7644/2000/FŘ/130, zamítnuto. Následně se tedy stěžovatel správní žalobou ze dne 9. 8. 2001 domáhal soudního přezkumu zmíněného rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") nejprve rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 10. 12. 2003, č. j. -28, vyslovil nicotnost napadených správních rozhodnutí. Nejvyšší správní soud však rozsudkem ze dne 2. 8. 2004, č. j. -47, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aby posléze krajský soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2004, č. j. -18, stěžovatelovu žalobu zamítl, neboť stěžovatel neunesl důkazní břemeno, když nedoložil přijetí zdanitelného plnění a neprokázal tak splnění podmínek pro uplatnění odpočtu DPH. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. 2. 2006, č. j. -51, stěžovatelovu kasační stížnost zamítl, když se ztotožnil se závěry krajského soudu.

Správní žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně byla podána 9. 8. 2001, a to podle ustanovení části V. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), ve znění účinném do 31. 12. 2002, kdy podle tehdejší úpravy byla přezkoumávána pouze zákonnost správních rozhodnutí a nikoliv již nesprávná skutková zjištění, jak to umožňuje nová právní úprava. V důsledku toho ve své žalobě stěžovatel namítal pouze nezákonnost rozhodnutí, a to i přesto, že řízení o jeho žalobě bylo dokončeno podle nového , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), dle jehož ustanovení řízení zahájená do 31. 12. 2002 byla dokončena podle tohoto zákona. Stěžovatel již však nemohl v tomto smyslu svůj žalobní návrh doplnit či změnit, neboť v době nabytí účinnosti nové právní úpravy mu lhůta k doplnění správní žaloby marně uplynula. Skutečnost, že žaloba byla podána v době účinnosti protiústavní právní úpravy, tak měla za následek odnětí možnosti uplatnění nových argumentů a důkazů, ačkoliv samotná žaloba pak byla projednána již za účinnosti právní úpravy su souladné. Stěžovatel je proto toho názoru, že kdyby mohl v původní žalobě uplatnit všechny argumenty, jak byly uplatněny později v řízení o správní žalobě a o kasační stížnosti, nemohl by soudní přezkum dopadnout v jeho neprospěch.

Z výše uvedených důvodů se tedy stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí.

III.

Přípisem ze dne 6. 9. 2006 se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Krajský soud v Brně, jenž zcela odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k předmětné ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel nemíří svojí stížností do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ale do neústavnosti právní úpravy v době, kdy podával žalobu ke krajskému soudu. Rovněž konstatoval, že v řízení před krajským soudem stěžovatel uplatnil pouze tvrzení, která mohl použít již za předchozí právní úpravy, a ani v kasační stížnosti neuplatnil námitky proti postupu správního soudu, proto se domnívá, že stěžovatel se snaží přenést odpovědnost za svou procesní neaktivitu na soud. Závěrem Nejvyšší správní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovateli k replice.

IV.

Ústavní soud opakovaně poukazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle přechodného ustanovení řízení podle části páté, hlavy druhé, , účinného přede dnem nabytí účinnosti , v nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle ustanovení části třetí, hlavy druhé, dílu prvního . Účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona. Ustanovení až 4 se užijí obdobně. Řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů, zahájená před 1. 1. 2003, , v citovaném přechodném ustanovení, podrobuje režimu nové právní úpravy obsažené v jeho a násl., bere však v úvahu okolnost, že podané žaloby, příp. jiné procesní úkony učiněné účastníky před jeho účinností, byly podány za účinnosti právní úpravy, jež pro ně v některých ohledech předepisovala splnění jiných podmínek, než jak jsou nově stanoveny v . Vedle určení, že účinky těchto úkonů zůstávají zachovány i pro řízení podle nové úpravy, proto stanovuje, že tyto úkony nutno posuzovat podle nové úpravy přiměřeně. Přiměřené posuzování procesních úkonů zde znamená, že je nutno na ně z hlediska požadavků na jejich náležitosti a obsah hledět s přihlédnutím k odlišnostem v těchto požadavcích mezi starou a novou právní úpravou. Jinak řečeno, účastníkovi zásadně nemůže v případech, na něž se vztahuje přechodné ustanovení, být na újmu skutečnost, že určitý úkon, jenž požadavky staré právní úpravy splňuje, v některých ohledech požadavkům úpravy nové zcela nevyhovuje. To však není tento případ. Stěžovatel sice podal svou správní žalobu v době účinnosti protiústavní úpravy správního soudnictví a mohl tak uplatnit pouze námitku nezákonnosti správního rozhodnutí, přesto byla jeho žaloba projednána v souladu s právem na spravedlivý proces ve všech jeho aspektech. Ústavní soud nepovažuje v tomto případě za protiústavní, jestliže stěžovatel z důvodu uplynutí lhůty pro doplnění žaloby již nemohl napadnout věcnou správnost rozhodnutí, i když se může zdát, že se takto nedostalo stěžovateli lepšího právního postavení. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že smyslem přechodných ustanovení, mezi něž spadá i zmíněné ustanovení , je primárně řešit problém návaznosti dvou právních úprav správního soudnictví a nikoli stanovení výhodnějších podmínek pro navrhovatele v již zahájeném řízení. Ústavní soud tedy nespatřuje nic neústavního v samotné skutečnosti, že ačkoli řízení formálně proběhlo dle nové úpravy, správní rozhodnutí byla fakticky přezkoumána dle původní právní úpravy, tedy pouze z hlediska splnění požadavku zákonnosti, tudíž nebylo zasaženo do stěžovatelova legitimního očekávání. O poškození stěžovatele a dotčení jeho legitimního očekávání lze uvažovat teprve v případě, že by mu aplikací bylo odepřeno právo již nabyté na základě . Tato situace však nenastala. Dle zjištění Ústavního soudu stěžovateli nebylo odňato nebo zúženo právo na přezkum správních rozhodnutí ani jiné další procesní právo již nabyté dle staré právní úpravy, stěžovatel se tedy nedostal do horšího právního postavení, než jaké mohl očekávat v momentu, když správní žalobu podával. Dále je třeba poukázat na skutečnost, že stěžovateli v době podání návrhu nic nebránilo kromě námitek proti zákonnosti správních rozhodnutí uplatnit i námitky věcné s tím, že by brojil proti neústavnosti právní úpravy, jež neumožňuje věcný přezkum správních rozhodnutí.

Z uvedeného je zřejmé, že námitky stěžovatele o porušení jehoě zaručených práv nemohou obstát. Ústavní soud neshledal v postupu správních soudů žádná pochybení, jež by byla s to zasáhnout do základních práv stěžovatele. Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel především dovolává, totiž nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod se zde jeví Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení legitimního očekávání stěžovatele, podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2007

Miloslav Výborný

předseda senátu