Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2092/07

Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele J. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Trunečkou, advokátem se sídlem Moravská 52, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2007 sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2007 č. j. -229 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. října 2006 č. j. -171, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. října 2006 č. j. -171 byl stěžovatel pro (ve skutkové větě výroku) blíže popsané jednání uznán vinným ze spáchání trestných činů ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a neposkytnutí pomoci ve smyslu § 208 tr. zák. V důsledku toho byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zařazením k výkonu trestu do věznice s dozorem a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu trvání osmi roků.

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2007 sp. zn. bylo odvolání stěžovatele do citovaného rozsudku směřující zamítnuto a následně v této trestní věci rozhodující Nejvyšší soud jeho dovolání, které posoudil z pohledu dikce § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, usnesením ze dne 16. května 2007 sp. zn. odmítl. Učinil tak z důvodu, že v předmětné trestní věci pochybení odvolacího soudu sice shledal, za rozhodné nicméně považoval, že tato vada neměla dopad na právní posouzení skutku (dle § 224 odst. 1, 2 tr. zák.). Odvolacímu soudu (v rámci úvah v odůvodnění obsažených) vytkl, že za situace, kdy nevzal za prokázané, že by příčinou dopravní nehody byla rychlost stěžovatelem řízeného vozidla, nýbrž (toliko) jeho neopatrná a nebezpečná jízda, v důsledku níž vjel s osobním autem do protisměru, současně neupravil vlastním postupem (§ 258 odst. 1, § 259 odst. 3 tr. řádu) skutkovou větu pod bodem 1) výroku rozsudku nalézacího soudu, aby tato přesně a výstižně vyjadřovala skutkový stav věci, ze kterého odvolací soud při podřazení pod příslušná zákonná ustanovení vycházel.

Rozhodnutí soudu I. a II. stupně stěžovatel napadl opakovaně ústavní stížností. Usnesením Ústavního soudu ze dne 21. března 2007

sp. zn.

byla první z nich odmítnuta pro nepřípustnost, usnesením ze dne 7. srpna 2007

sp. zn.

druhá potom jako podaná po lhůtě stanovené zákonem pro její podání.

Včas podanou [posouzeno ve shodě s rozhodovací praxí v nálezech vyjádřenou (

sp. zn.

,

,

)] ústavní stížností stěžovatel napadl označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v , 2 a d. K tomu mělo dojít dle tvrzení stěžovatele tím, že v jeho trestní věci byly nesprávně (neadekvátně) hodnoceny provedené důkazy. Nazírání na toto nesprávné hodnocení stěžovatel v naraci návrhu podrobně popsal a rovněž v něm vytkl i vadu, která byla (ve vztahu k jejímu možnému relevantnímu dopadu) předmětem shora uvedeného úsudku Nejvyššího soudu ex lege předjímaného [ tr. řádu]. Stěžovatel má za to, že vyústěním těchto jím namítaných pochybení je nevyvození konsekvencí plynoucích ze zásady in dubio pro reo, z kteréhož důvodu se rovněž v petitu návrhu domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Z dnes již ustálené judikatury podává se, že Ústavní soud necítí se být, to z důvodu ex constitutione daných mezemi ústavněprávního přezkumu [, písm. d)y ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí zasahuje na základě své kasační pravomoci pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

a další).

Tento případ svévolného hodnocení důkazů ve věci stěžovatele shledán nebyl. Skutkové závěry obecnými soudy přijaté jsou v rámci vázanosti pravidly logiky v nezbytném rozsahu řádně odůvodněny, mají kontextuální přesvědčivost, to i stran vypořádání se s (dílčími) rozpory z jednotlivých důkazů plynoucích a nevykazují mezery. Takto se úvahy nalézacího i odvolacího soudu, reflektující dosah maximy volného hodnocení důkazů, pohybují v mezích mantinelů plynoucích ze zásady nezávislosti soudního rozhodování ve smyslu y ČR.

Pochybení (již) Nejvyšším soudem soudu odvolacímu vytknuté potom dle názoru Ústavního soudu z hlediska procesu jako celku a jeho výsledku samo o sobě důvod pro kasaci nezakládá, ani pro jeho povahu zakládat nemůže (srov. nález

sp. zn.

). I ve vztahu k tomuto stížnostnímu bodu se lze se závěrem Nejvyššího soudu v mezích práva jednoduchého učiněným ztotožnit.

Vycházeje z tohoto posouzení stížnostních námitek, Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2007

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu