Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 874/07

Ústavní soud rozhodl dne 21. srpna 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti JUDr. M. F., zastoupeného JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou se sídlem 602 00 Brno, Cihlářská 19, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. ze dne 13. 6. 2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá shora označené usnesení odvolacího soudu s tvrzením, že jím bylo zasaženo do základních práv zaručovaných , , d a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným usnesením, jak je patrno z jeho obsahu, bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 10. 2. 2006, jímž jmenovaný soud jako soud I. stupně určil stěžovateli, v daném řízení soudem ustanovenému tlumočníku, odměnu tlumočníka v částce 1.400,- Kč, aniž mu však přiznal jím dále požadovaných 19 % daně z přidané hodnoty, a to "vzhledem ke striktnímu výkladu příslušného zákona správou soudu".

Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení soudu I. stupně potvrdil, neboť je považoval za věcně správné, i když, jak uvedl, z jiných důvodů, než jsou v něm uvedeny. V odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na znění ust. , , , vyhl. č. - stručně shrnuto - uvedl, že ani extenzivním výkladem nelze podle něj dovodit, že by daň z přidané hodnoty, kterou je povinen tlumočník odvést, bylo možno zařadit mezi náklady vynaložené v souvislosti s tlumočnickým úkonem. Aby bylo možno tlumočníkovi přiznat daň z přidané hodnoty, musela by tato skutečnost podle jeho názoru vyplývat přímo z právního předpisu upravujícího odměny a náhrady tlumočníka tak, jak je tomu např. u advokátů ( vyhl. č. ). Nárok na přiznání daně z přidané hodnoty tlumočníku nemůže založit podle jmenovaného soudu ani sám , o dani z přidané hodnoty, a takovým právním podkladem nemůže být ani stěžovatelem v odvolání zmiňovaný pokyn Ministerstva financí.

Proti tomuto unesení směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel porušení shora označených základních práv spatřuje jednak v tom, že nepřiznání daně z přidané hodnoty není "předmětem výroku soudního rozhodnutí, ale pouze jeho faktického postupu". Odvolacímu soudu dále vytýká, že zcela ignoroval jeho argumentaci poukazující na zákon o dani z přidané hodnoty č. a dále že rozhodoval podle "nepříslušného" ustanovení , což činí napadené rozhodnutí již z formálního pohledu nepřezkoumatelným. Zároveň předkládá jiné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci - senátu 7 Cmo, který stěžovateli v jiné věci daň z přidané hodnoty při určení tlumočeného přiznal, čímž stěžovatel dokládá nejednotnost rozhodování ve skutkově stejných věcech, což podle něj lze stěží posoudit jinak, než jako libovůli a dovozuje tak zásah do práva na spravedlivý proces o jeho majetkových právech. Navrhuje proto zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu I. stupně.

Po té, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadeného usnesení, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnosti nelze vyhovět.

Ve své dřívější rozhodovací praxi se Ústavní soud vyjádřil k možnostem svého zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů v bagatelních věcech, tedy ve věcech, za kterou možno s ohledem na výši sporné částky (19 % z přiznaného tlumočeného ve výši 1.400,- Kč) považovat i věc nyní posuzovanou, u nichž dal najevo, že ústavní stížnost je v takových případech v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - vyloučena (rozhodnutí

sp. zn.

, obdobně další

sp. zn.

,

,

,

). Za takové extrémní rozhodnutí podle přesvědčení Ústavního soudu napadené rozhodnutí považovat nelze.

Nutno sice uvést, že způsob zdůvodnění odmítnutí požadované daně z přidané hodnoty soudem I. stupně, který tak učinil "vzhledem ke striktnímu výkladu příslušného zákona správou soudu", je podle Ústavního soudu naprosto nepřijatelný, a to již proto, že jím uvedený soudní orgán zcela popírá svou nezávislost. Odvolací soud se však ve svém rozhodnutí od tohoto zdůvodnění distancoval, když rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil z jiných důvodů a tyto také ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil.

Jakkoli je možno se správností jím uvedených důvodů polemizovat, případně i přisvědčit opačnému názoru stěžovatele na daný problém, je třeba zároveň připomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu, v níž tento opakovaně zdůrazňuje, s odkazem na svoji roli ( y ČR), že není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví, není jeho součástí a proto jeho úkolem není podávat výklad "jednoduchého práva" ani tento při nejednotném rozhodování ve skutkově stejných věcech sjednocovat. V této souvislosti třeba také poznamenat, že otázku nejednotného rozhodování ve věci přiznávání daně z přidané hodnoty znalcům a tlumočníkům již vyřešil sám zákonodárce přijetím , jímž bylo s účinností od 30. 6. 2006 novelizováno ust. , o znalcích a tlumočnících.

Pro posouzení ústavní stížnosti tak bylo rozhodující, že odvolací soud své rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Jak patrno shora ze stručného shrnutí jeho odůvodnění, objasnil totiž na základě jakých úvah ke svému rozhodnutí dospěl a jeho rozhodnutí tak stěží lze považovat za projev libovůle (jeho názor také zejména v dřívější době nebyl v judikatuře soudů ojedinělý). Z kontextu jeho odůvodnění je pak patrno, že ust. , jehož použití je stěžovatelem zpochybňováno, zmiňoval v souvislosti se svou úvahou o možnosti, resp. podle jeho názoru nemožnosti, daň z přidané hodnoty zařadit mezi náklady vynaložené v souvislosti s tlumočnickým úkonem, k nimž se uvedené ustanovení vztahuje, a nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že soud rozhodoval podle "nepříslušného" ustanovení. Stejně tak nelze souhlasit s námitkou, že soud ignoroval argumentaci stěžovatele ustanoveními zákona o dani z přidané hodnoty, neboť jak patrno ze shora uvedeného, tuto nepřehlížel, "pouze" jí nepřisvědčil a svůj názor vysvětlil. Samotný fakt, že nepřiznání daně z přidané hodnoty nebylo výslovně uvedeno ve výroku rozhodnutí, pouze v jeho odůvodnění - což ostatně odpovídá běžné soudní praxi - není způsobilý tuto věc posunout do ústavněprávní roviny.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud v dané věci učinil závěr, že k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, a proto jeho ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2007

Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu