Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1519/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti R. V., zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem v Benešově, Hráského 406, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 3. 2007, č.j. -50, a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 5. 2006, č.j. -42, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí okresního soudu ve výrocích II. a III. a usnesení krajského soudu ve výroku týkajícího se nákladů exekuce, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v a dy (dále jen "") a y (dále jen "").

Obšírným výkladem specifických znaků postavení soudního exekutora dospěl stěžovatel k závěru, že při výkonu exekuční činnosti se připodobňuje soudci, a je proto zapotřebí mu zajistit obdobné (materiální) podmínky nezávislosti. Takovému požadavku odvolací soud nevyhověl, když v případě zastavení exekuce pro "nemajetnost" povinného právě jemu uložil povinnost k náhradě nákladů exekuce. Podle stěžovatele by stejně jako soudci měla být i exekutorovi zajištěna odměna bez ohledu na výsledek řízení; jinak je jedna skupina osob vykonávající státní moc zvýhodněna oproti druhé.

Z listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením okresního soudu byla zastavena nařízená exekuce proti povinnému (výrok I.), oprávněnému byla uložena povinnost uhradit soudnímu exekutorovi (stěžovateli) náklady exekuce ve výši 8.799,60,- Kč s 19% DPH (výrok II.) a povinnému povinnost zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů exekuce částku 9.901,50,- Kč (výrok III.). K odvolání oprávněného, jež směřovalo do výroku o nákladech exekuce, krajský soud taktéž napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadené části změnil tak, že namísto oprávněnému uložil povinnost k náhradě nákladů exekuce povinnému, a její výši vyjádřil částkou 8.698,50,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na Stanovisko občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. (uveřejněné pod č. 31/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), resp. na tam formulovaný závěr, že oprávněnému lze uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce ( exekučního řádu), jestliže při zastavení exekuce - z hlediska zásad podle , věty první, - je osobou povinnou k náhradě nákladů exekučního řízení, tj. lze-li mu přičítat zavinění na tom, že exekuční řízení bylo zastaveno; v daném případě však podle odvolacího soudu tato podmínka splněna nebyla.

Ústavní soud je podle soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.

Otázkou náhrady nákladů exekuce se Ústavní soud již zabýval v řadě svých rozhodnutí (viz kupříkladu usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

a mnohá další) a to se týká i věcí samotného stěžovatele; kupříkladu v usnesení ze dne 20. 4. 2006,

sp. zn.

, vydaného ve zcela shodné věci, se Ústavní soud podrobně vypořádal s obdobnou argumentací stěžovatele, kterou uplatnil i ve věci posuzované, pročež není překážek, aby na tam obsažené odůvodnění Ústavní soud již jen odkázal.

Ku stěžovatelem předestřeným námitkám se poté vyjádřil Ústavní soud ve stanovisku ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. , přijatém postupem dle .

Zde Ústavní soud především konstatoval, že "není porušením a d, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému". Vyjádřil se zde i k výše prezentované úvaze stěžovatele o zvýhodnění jedné skupiny osob vykonávající státní moc oproti druhé (s tím, že ji přijmout nelze), a nepřisvědčil ani tvrzení, že postavení soudu a exekutora má být při rozhodování o nákladech exekuce vystiženo jakožto "rovnocenné". Totéž platí o stěžovatelově názoru o "veřejnoprávní" povaze postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti, jakož i obavách o "ekonomickou existenci", stejně jako o jím předjímaných důsledcích rozhodnutí o nákladech exekuce pro faktickou nezávislost exekutorů v řízení (již vícekrát Ústavní soud odkázal na svoji stávající judikaturu, zejména rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

,

,

). Za ústavně konformní pak považuje Ústavní soud interpretaci ustanovení až exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce ve vazbě na obecnou úpravu nákladů řízení o výkon rozhodnutí, jmenovitě vyjádřenou v ustanoveních a

Důvod k aplikaci ustanovení je tak doložen, a tím i důvod, aby i posuzovanou ústavní stížnost (jako stěžovatelovy předchozí) Ústavní soud coby návrh zjevně neopodstatněný odmítl rovněž; na odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu a předchozího rozhodnutí ve věci

sp. zn.

se přitom (v dalším) odkazuje.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu