Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1676/07

Ústavní soud rozhodl dne 23. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pragner s. r. o., se sídlem v Praze 4, Pod Lesem 2147/23, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. března 2007, čj. -36, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2006, čj. -24, a usnesení Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově ze dne 13. června 2005, čj. 2 E-13, a spolu a návrhem na zrušení ustanovení , exekuční řád, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka požaduje zrušení shora označených rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím potvrdil krajský soud usnesení okresního soudu, jímž byl zamítnut stěžovatelčin návrh na nařízení exekuce. Dovolání stěžovatelky bylo následně odmítnuto jako nepřípustné touto ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Rozhodnutí všech obecných soudů jsou založena na závěru, že exekuci nelze nařídit, pokud podpisy na smlouvách o postoupení pohledávek, jimiž oprávněná prokazuje svou aktivní legitimaci ve smyslu , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), nejsou úředně ověřeny. Stěžovatelka s tímto výkladem stručně polemizuje, a tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle ust. Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle ust. d. Její základní právo je prý nyní podle výkladu obecných soudů nevymahatelné, neboť pokud pohledávka platně přešla, musí být též soudně vymahatelná. Dále pak stěžovatelka v jedné větě své ústavní stížnosti navrhuje též zrušení ust. exekučního řádu, neboť toto ustanovení, "resp. důsledky jeho výkladu, je v rozporu s ustanoveními LZPS ay ČR uvedených výše".

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený jsou zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud se ve svém usnesení, kterým odmítl dovolání stěžovatelky, ústavně konformně vypořádal s dovoláním stěžovatelky, odkázal na svou judikaturu a dovodil, že dovolání není přípustné, protože nepředložilo otázku zásadního právního významu. V tomto kontextu Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžnou třetí či dokonce čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví. Závěr obecných soudů, že podpisy na smlouvě o postoupení pohledávky, jíž je prokazován přechod práva z exekučního titulu podle , musí být úředně ověřeny, je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz judikatura v rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná), je v souladu se závěry právní doktríny (viz Bureš, Drápal, Mazanec, - komentář, C. H. Beck, 6. vydání, str. 1180), a je i v souladu s teleologickým výkladem relevantních ustanovení exekučního řádu. Takovýto výklad nijak výrazně nezatěžuje postupníky ani postupitele, a ani nemění hmotněprávní dopady právních úkonů. Pokud stěžovatelka namítá údajnou nejednotnou praxi nižších obecných soudů, je třeba zdůraznit, že je na Nejvyšším soudu tuto judikaturu nižších soudů sjednotit (což nesporně judikaturou, na kterou se ve svém usnesení odvolává, Nejvyšší soud učinil). Vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovatelkou zpochybněného proto není na místě. Tím méně pak může být na místě stěžovatelkou (která je přitom zastoupena advokátem) nijak nevysvětlený návrh na vyslovení protiústavnosti napadeného ustanovení exekučního řádu, z něhož ve světle judikatury Nejvyššího soudu vyplývá závěr, který není, ve světle tohoto usnesení i usnesení stěžovatelce doručených již dříve, protiústavní.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu