Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 737/07

Ústavní soud rozhodl dne 16. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172, proti rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 19. 5. 2006, č. 455, a rozhodnutí ministra vnitra ze dne 17. ledna 2007, čj. KM-239/PK-2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Podáním ze dne 16. 3. 2007, označeným jako ústavní stížnost, jež bylo k výzvě Ústavního soudu doplněno prostřednictvím právního zástupce stěžovatele podáním ze dne 11. 6. 2007, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 19. 5. 2006, č. 455, a rozhodnutí ministra vnitra ze dne 17. ledna 2007, čj. KM-239/PK-2006.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, výše označeným rozhodnutím policejního prezidenta bylo ve smyslu , o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "služební zákon"), zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ředitele Policie České republiky správy hlavního města Prahy ze dne 27. 2. 2006, č. 3038/2006, kterým byl stěžovatel podle ustanovení ve spojení s služebního zákona propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky pro úmyslné porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem.

Dopisem ze dne 27. 9. 2006 pak stěžovatel podle § 135 odst. 1 služebního zákona požádal ředitele Policie České republiky správy hlavního města Prahy o zrušení jeho rozhodnutí, jak je výše označeno, a to z důvodu, že Městský úřad Mělník, odbor dopravy, svým rozhodnutím zastavil řízení ve věci podezření ze spáchání přestupku ve smyslu a , o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl stěžovatel dopustit. Tuto žádost posoudil ředitel Policie České republiky správy hlavního města Prahy, dle jejího obsahu, jako návrh ve smyslu služebního zákona. Ministr vnitra pak ve shora označeném "rozhodnutí" stěžovateli sdělil, že po přezkoumání předmětného rozhodnutí neshledal rozpor s právními předpisy, resp. že rozhodnutí bylo vydáno v souladu s služebního zákona; v závěru tohoto dopisu výslovně konstatoval, že neshledal důvod pro zrušení rozhodnutí o propuštění stěžovatele postupem podle , o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k ustanovení téhož zákona.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že jeho jednání v souvislosti s dopravní nehodou, pro které byl propuštěn ze služebního poměru, nenaplňuje ustanovení § 106 odst. 1 písm. d) služebního zákona, a že se policejní prezident jako odvolací orgán řádně nevypořádal se skutečností, že podal pouze blanketové odvolání, které chtěl, jak v něm uvedl, doplnit do protokolu u ředitele Policie České republiky správy hlavního města Prahy. Ministru vnitra stěžovatel vytýká, že se ve svém "rozhodnutí" vůbec nevypořádává s jeho základním tvrzením, že na základě výše uvedeného rozhodnutí správního orgánu v přestupkovém řízení nastala nová skutečnost, jež vede ke zpochybnění stěžovatelovy účasti na dopravní nehodě. Stěžovatel tak má za to, že uvedené orgány porušily zákon, a tím zasáhly do jeho ústavně chráněných práv (konkrétně měly porušit a 3 a a 3 d).

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

Dle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

Jde-li o ústavní stížností napadené rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 19. 5. 2006, č. 455, jedná se nepochybně o rozhodnutí, které bylo možno podrobit soudnímu přezkumu, a to na základě "správní" žaloby podle a násl. (srov. ustanovení služebního zákona). Jak však stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, předmětná žaloba podána nebyla. Z výše uvedeného je patrno, že stěžovatel nesplnil zákonnou podmínku ve smyslu . Protože Ústavní soud nezjistil, že by byly naplněny podmínky podle odstavce 2 citovaného ustanovení, je nucen pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou.

Ve vztahu k výše citovanému "rozhodnutí" ministra vnitra lze předznamenat, že stěžovatel se sice domáhal svým podáním ze dne 27. 9. 2006 postupu podle § 135 služebního zákona, nicméně toto podání nebylo (s ohledem na svůj obsah) posouzeno jako návrh na zrušení pravomocného rozhodnutí podle citovaného ustanovení, ale jako "návrh" na zrušení pravomocného rozhodnutí pro rozpor s právními předpisy podle § 136 služebního zákona. Stěžovatel ovšem vůči tomuto postupu v ústavní stížnosti nic nenamítal. Přitom je třeba vzít v úvahu, že ustanovení služebního zákona zakotvuje mimořádný opravný prostředek, jenž lze přirovnat k obnově řízení (srov. ), zahajuje se na návrh a příslušný orgán v dané věci vydává rozhodnutí. Ustanovení služebního zákona zakotvuje rovněž mimořádný opravný prostředek, nicméně jej mezi "klasické" opravné prostředky zařadit nelze, neboť účastník řízení (stěžovatel) není aktivně legitimován k podání návrhu, může pouze dát k danému řízení podnět. Jde tedy ve skutečnosti o dozorčí prostředek k ochraně objektivního práva, na který nemá účastník řízení právní nárok. Daný institut je možno srovnat s institutem přezkumného řízení podle a násl. , , [předtím přezkoumání mimo odvolací řízení ve smyslu a násl. , o správním řízení ( ), ve znění pozdějších předpisů] či přezkoumávání daňových rozhodnutí podle , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1996

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, usn. č. 26), ze dne 30. 8. 1996

sp. zn.

(uveřejněno tamtéž, svazek 6, usn. č. 20), stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000 sp. zn. (uveřejněno tamtéž, svazek 21, str. 484) a usnesení ze dne 9. 6. 2004

sp. zn.

(uveřejněno tamtéž, svazek 33, usn. č. 37)]. Z tohoto důvodu pak "rozhodnutí" ministra, že neshledal důvody pro zrušení konkrétního pravomocného rozhodnutí, nelze (ve vztahu k předchozím rozhodnutím správního orgánu prvního a/nebo druhého stupně) považovat za procesní prostředek ve smyslu a současně za rozhodnutí o (hmotných) právech a povinnostech účastníka řízení (stěžovatele), které by jako takové pak bylo způsobilé zasáhnout do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. V této části je proto nutno považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Zbývá dodat, že pokud by měl stěžovatel za to, že příslušné orgány nesprávně posoudily jeho podání ze dne 26. 9. 2006 (jen) jako podnět podle služebního zákona, a nikoliv tedy jako návrh ve smyslu téhož zákona (což ovšem z ústavní stížnosti neplyne), pak by nebylo na místě v ústavní stížnosti navrhovat zrušení zmíněného "rozhodnutí" ministra vnitra podle , ale bylo by třeba postupovat podle písmena b) citovaného ustanovení, a to vzhledem k tomu, že by šlo o nečinnost příslušného orgánu, jenž řádně nerozhodl o návrhu stěžovatele, jak mu ukládá příslušný zákon. Předtím by však musel stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, jakým je v dané souvislosti např. žaloba podle a násl. .

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení a odst. 2 písm. a) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

Dle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

Jde-li o ústavní stížností napadené rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 19. 5. 2006, č. 455, jedná se nepochybně o rozhodnutí, které bylo možno podrobit soudnímu přezkumu, a to na základě "správní" žaloby podle a násl. (srov. ustanovení služebního zákona). Jak však stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, předmětná žaloba podána nebyla. Z výše uvedeného je patrno, že stěžovatel nesplnil zákonnou podmínku ve smyslu . Protože Ústavní soud nezjistil, že by byly naplněny podmínky podle odstavce 2 citovaného ustanovení, je nucen pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou.

Ve vztahu k výše citovanému "rozhodnutí" ministra vnitra lze předznamenat, že stěžovatel se sice domáhal svým podáním ze dne 27. 9. 2006 postupu podle § 135 služebního zákona, nicméně toto podání nebylo (s ohledem na svůj obsah) posouzeno jako návrh na zrušení pravomocného rozhodnutí podle citovaného ustanovení, ale jako "návrh" na zrušení pravomocného rozhodnutí pro rozpor s právními předpisy podle § 136 služebního zákona. Stěžovatel ovšem vůči tomuto postupu v ústavní stížnosti nic nenamítal. Přitom je třeba vzít v úvahu, že ustanovení služebního zákona zakotvuje mimořádný opravný prostředek, jenž lze přirovnat k obnově řízení (srov. ), zahajuje se na návrh a příslušný orgán v dané věci vydává rozhodnutí. Ustanovení služebního zákona zakotvuje rovněž mimořádný opravný prostředek, nicméně jej mezi "klasické" opravné prostředky zařadit nelze, neboť účastník řízení (stěžovatel) není aktivně legitimován k podání návrhu, může pouze dát k danému řízení podnět. Jde tedy ve skutečnosti o dozorčí prostředek k ochraně objektivního práva, na který nemá účastník řízení právní nárok. Daný institut je možno srovnat s institutem přezkumného řízení podle a násl. , , [předtím přezkoumání mimo odvolací řízení ve smyslu a násl. , o správním řízení ( ), ve znění pozdějších předpisů] či přezkoumávání daňových rozhodnutí podle , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1996

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, usn. č. 26), ze dne 30. 8. 1996

sp. zn.

(uveřejněno tamtéž, svazek 6, usn. č. 20), stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000 sp. zn. (uveřejněno tamtéž, svazek 21, str. 484) a usnesení ze dne 9. 6. 2004

sp. zn.

(uveřejněno tamtéž, svazek 33, usn. č. 37)]. Z tohoto důvodu pak "rozhodnutí" ministra, že neshledal důvody pro zrušení konkrétního pravomocného rozhodnutí, nelze (ve vztahu k předchozím rozhodnutím správního orgánu prvního a/nebo druhého stupně) považovat za procesní prostředek ve smyslu a současně za rozhodnutí o (hmotných) právech a povinnostech účastníka řízení (stěžovatele), které by jako takové pak bylo způsobilé zasáhnout do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. V této části je proto nutno považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Zbývá dodat, že pokud by měl stěžovatel za to, že příslušné orgány nesprávně posoudily jeho podání ze dne 26. 9. 2006 (jen) jako podnět podle služebního zákona, a nikoliv tedy jako návrh ve smyslu téhož zákona (což ovšem z ústavní stížnosti neplyne), pak by nebylo na místě v ústavní stížnosti navrhovat zrušení zmíněného "rozhodnutí" ministra vnitra podle , ale bylo by třeba postupovat podle písmena b) citovaného ustanovení, a to vzhledem k tomu, že by šlo o nečinnost příslušného orgánu, jenž řádně nerozhodl o návrhu stěžovatele, jak mu ukládá příslušný zákon. Předtím by však musel stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, jakým je v dané souvislosti např. žaloba podle a násl. .

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení a odst. 2 písm. a) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu